Petruška Šustrová: Cesta časem

Centrum současného umění DOXFoto: Centrum současného umění DOX

Procházka Centrem současného umění DOX a prohlídka výstav, které tam zrovna probíhají, byla náramně poučná. Začala u laskavě barevných obrazů Harryho Smítne, které mě rozesmály. Připadala jsem si, jako bych se vrátila v čase o nějakých čtyřicet let, do jakéhosi jiného, dávno minulého života. Vlastně to muselo být víc než čtyřicet let: vybavila jsem si holky v minisukních a vysokých holínkách, hudbu Beatles, Rolling Stones a Animals, pražské bigbíťáky a rok 1968. Popadl mě i kus nostalgie - bylo to všechno tak barevné a plné nadějí, svět se otvíral... a pak se zas zavřel.

Dál už to tak veselé nebylo. Lidé z fotografií Roberta Mapplethorpa na mne hleděli s napjatou přísností. Některé jsem dávno znala, většinu jsem ale viděla poprvé, i když mí vrstevníci, kteří v příslušné době bývali houževnatějšími příznivci moderního amerického umění, je jistě už tenkrát z přivezených nebo poslaných časopisů znali taky. A Warholovy filmy! Co bych byla za to dala, kdybych je mohla tenkrát vidět! Jenže jak jsem chvilku koukala, nepřišla vcelku příjemná nostalgie, ale rozpaky. 

Jsem si jista, že by se mi to bylo tenkrát líbilo? Asi ano, nejspíš by mě povzbudila provokativnost, s jakou Warhol blazeovaně pohrdá zavedenými hodnotami, odvaha, s níž útočí na posvátné zvyklosti a pojmy měšťáka, i nesmlouvavost, se kterou razí vlastní výraz. Jenže jsem to tenkrát prošvihla, nebyla příležitost. Nebydlela jsem v hotelu Chelsea v New Yorku a v normalizované Praze jsem se nepohybovala v těch správných kruzích a moc jsem se po tom vlastně ani nepídila. A teď mi najednou celá ta provokace připadala křečovitá, odvaha bezzubá a nesmlouvavost laciná. 

Usilovně jsem se chvilku snažila vidět a cítit to, co bych byla asi viděla a cítila tehdy před desítkami let, ale nedařilo se mi to. Buď jsem prostě zestárla a změšťáčtěla, anebo je to s Warholovými filmy podobné jako s některými knižními autory, které člověk musí poprvé číst v určitém věku, a pak se k nim jen vracet. Číst v pětadvaceti mayovky s nadšením, jaké vyvolávají ve dvanáctiletých klucích, je dost obtížné. 

Centrum DOX je v krásných prostorách, zdánlivě jednoduchých, ale bez mapy, kterou nám laskavě půjčili u pokladny, bych byla určitě zabloudila. A určitě bych nenašla konec té cesty časem, i když byl jasně označený šipkou a zkratkou EZO. Návštěvník otevře podivně malé a jaksi nepatřičné dveře a vyjde z tepla galerie do zimy nevytopených a jakoby teprve rozestavěných prostor. Nevlídnou chodbou dojde do složitě členěného výstavního sálu, kde ho vítá zpěv Karla Gotta a obrovská klidná tvář Gustáva Husáka. Výstava je to zvláštní: jen vysokánské stěny polepené plachtami s nesmírným množství jmen. 

A to je jen malá část jmen lidí, které Státní bezpečnost vedla v takzvané Evidenci zájmových osob. Většina plachet tiše leží na paletě, jakoby čekala, až na ně přijde řada. Byla-li tohle minulost, pak strašně protivná zlá a nebezpečná. Ale byla to opravdu minulost? Nevede se právě o tyhle evidence spor právě nyní? 

Autorka je novinářka