Leo Pavlát: Případ Polanski aneb „Tupá spravedlnost“
„Režisér Roman Polanski je opět volný,“ dozvídali jsme se minulý týden ze všech stran. Filmy tohoto v Polsku narozeného amerického tvůrce jsou dobře známy i u nás, ale jsem si jist, že žádný nevzbudil tolik pozornosti jako loňské zatčení Polanského ve Švýcarsku.
Kauza je dobře známa: V roce 1977 měl tehdy čtyřiačtyřicetiletý režisér sex se třináctiletou dívkou, před spravedlností uprchl ze Spojených států. Ty vydaly zatykač a dle mezinárodních zvyklostí požadovaly Polanského vydání, aby mohl být souzen.
Po celá desetiletí se však nenašel stát, který by vyhověl. Polanski byl nakonec zatčen až loni v prosinci ve Švýcarsku, které předtím bez potíží několik let navštěvoval, a nejnověji švýcarská spravedlnost rozhodla, že Polanski vydán nebude.
Kdyby Švýcaři poslali Polanského do Ameriky, stanul by zde před soudem. Dostalo by se mu spravedlivého procesu a při něm by zazněly všechny argumenty, s nimiž jeho příznivci požadovali režisérovo propuštění: Postup soudce při prvním líčení ve Spojených státech nebyl korektní. Polanski se s rodinou poškozené finančně vyrovnal. Sama dívka – dnes šestačtyřicetiletá žena – opakovaně žádala, aby režisér nebyl soudně popotahován.
Soud by nepochybně toto vše vzal v úvahu a podle práva rozhodl. Podle jedné verze si již režisér vlastně svůj trest odpykal, když v roce 1977 strávil 42 dnů v psychiatrické léčebně kalifornské věznice, takže by se jeho případ jen formálně ukončil.
Místo soudního verdiktu – a to je vskutku pozoruhodná zpráva pro všechny, kdo se kdekoli na světě musí v jakékoli kauze spolehnout na spravedlnost – se však o vině či nevině Polanského rozhodovat nebude, nejspíše již nikdy. Vždyť která země by si nyní dovolila vydat režiséra do Spojených států?
Existuje spojení „spravedlnost mocných“ a Polanského případ je jejím příkladem. Není to spravedlnost slepá, ale spravedlnost, která bere v potaz postavení, moc a slávu. Je to spravedlnost, která proto nemůže být pravá – tedy ryzí a nepodjatá.
Tyhle dva obraty dobře známe. V souvislosti s Polanského případem jsem ovšem zaznamenal ještě jedno spojení týkající ke spravedlnosti, ne tolik běžné, který si rovněž zaslouží pozornost.
„Polanski porušil zákon,“ dočetl jsem se v jednom komentáři nadšeně oslavujícím rozhodnutí švýcarské justice nevydat Polanského americkému soudu. „Uvrhnout ho však dnes do vězení by bylo jen tupé vykonávání zákona pro zákon samotný.“
Ke spravedlnosti mocných a spravedlnosti slepé si tedy přidejme „spravedlnost tupou“ coby zvláštní vymoženost právního vědomí lidstva současnosti. „Spravedlnost tupá“, na první pohled odsouzeníhodná, je taková, která se řídí jen a jen literou zákona. Je to spravedlnost, která nenechává „delikt vyhnít“ , což je podle autora zmíněného komentáře to nejlepší, co lze v Polanského případě učinit.
Pisatel na podporu svého postoje také uvedl, že osvobození Polanského našlo na Facebooku více příznivců než odpůrců. Přidejme i toto měřítko právní relevance k zavržení „tupé spravedlnosti“ a máme předobraz možné dokonalé spravedlnosti budoucnosti.
Zákon až tak platit nebude, o jednotlivých kauzách se bude rozhodovat i hlasováním na internetu.
Zatím jsem však klidný. Ve vládním prohlášení se nic takového nepíše.
Autor je ředitel Židovského muzea v Praze
