Jaroslav Veis: Případ Rachardžo aneb Nápady čtenáře špionážních thrillerů

Dalekohled (ilustr. obr.)Foto: Fotobanka stock.xchng

Na konci srpna jsme se, slovy respektovaného týdeníku, stali svědky „největší a nejkonkrétnější špionážní aféry, kterou potkalo Česko po listopadu 1989“. Suď bůh, jak by měly vypadat aféry nekonkrétní, avšak tato věru neodpovídá požadavkům, jaké má na konkrétnost i docela průměrný čtenář špionážních thrillerů.

Podle toho, co nám sdělila média, spočívá totiž její podstata zhruba v následujícím: Jistý Robert Rachardžo, profesí psycholog, posláním agent ruské tajné služby, způsobil, že tři čeští generálové dostali padáka. 

Padáka dostala taktéž jejich spolupracovnice, která s generály sdílela pracovní prostory a podle náznaků médií i hezké chvilky. Kdyby ty chvilky, jestli jsem to dobře pochopil, sdílela jen s nimi, nestalo by se nic a vydalo by to maximálně na lechtivé čtivo, jenže ona je sdílela i s ruským agentem, v čemž má spočívat onen špionážní rozměr. 

Celé to trvalo asi pět let, po které naši lovci špiónů o agentovi věděli, že je agent a čí je agent, o generálech věděli, jakého že mají koníčka, o spolupracovnici věděli, v čem a jak se všemi čtyřmi pány spolupracuje a všechno to sledovali. Sledování to bylo detailní, s odposlechy a všemi dalšími rekvizitami. 

Jelikož povaha špionážních kontaktů byla, jak již řečeno, plná hezkých a citlivých chvilek, možná by jejich analýza vydala na námět na nějakou béčkovou kriminální komedii nebo alespoň takový ten film plný vzdechů a podivné filmové hudby, jaký vysílají komerční televize po půlnoci. 

Navíc není bohužel známo, že by generálové vyzradili cokoli tajného. Kdo ví, zda vůbec něco tajného věděli. Opravdu tajné věci přece pět let sledovaným generálům nikdo nesvěřuje, protože se dobře ví, že by je v hezké, pardon slabé chvilce mohli prozradit své spolupracovnici. 

A pokud jde o tu prověrku od příslušného úřadu na stupeň přísně tajné, i tu lze vysvětlit: příslušný úřad jen prověřil, že se nic přísně tajného nedostane do obranného perimetru kolem jejich postelí, jak říkají vojáci. 

Reputaci špionážního thrilleru tak trochu zachraňuje naznačování respektovaného týdeníku, že agent Rachardžo ve skutečnosti nešel po generálech, nýbrž po člověku z nejvyšších pater české politiky. Ovšem dotyčný – nevíme kdo – byl lovci špiónů od citlivých informací – nevíme jakých – odstaven a tudíž je i v tomto punktu vše vyřešeno. Jasné není jen, zda měl také nějakou spolupracovnici. 

Korunu všemu nasadil konec historky: agent se vypařil, nikdo neví kam, snad do Ruska. Respektovaný týdeník se ovšem dozvěděl, že prý se nevypařil sám od sebe, nýbrž že byl našimi lovci špiónů varován, že je loven a bylo mu dáno dvacet čtyři hodiny na to, aby zmizel, což se také stalo, dokonce se ani doma nerozloučil. 

Kdybych byl škodolibý, tak bych se ptal, co by se stalo, kdyby ty lovce neposlechl a nezmizel. Škoda, třeba by ho lovci museli poslat do Moskvy s eskortou a my bychom s jistotou věděli, alespoň kde je. 

Ale možná, že je to všecko pečlivě promyšlené a tenhle konec historky je ve skutečnosti tak zvanou zadělávkou na další příběh – agent se vynoří a začne rejdit jinak a jinde. Znáte to přece z kina. 

To všechno se stalo přesně před rokem, generálové dostali padáka loni v prosinci, česká média vše vypátrala až na konci letošního července a skoro měsíc to rozmazávala. 

Poslední slovo ovšem měl jeden uštěpačný Američan v Praze, který připomněl blog na stránce Jamestown Foundation, v němž byla historka s půvabnou ironií a na pár řádcích popsána už v lednu. Co hůř, napadlo ho, že agent možná není v Moskvě, nýbrž na docela jiné polokouli. 

Zdá se vám to všechno pitomé? Mně taky, přestože podle respektovaného týdeníku je ministr obrany Vondra s výsledky a přístupem tajných služeb spokojen. S jakými výsledky se ovšem zase nedozvíme. Jediné, co mě napadá, je to, že mohl být spokojen, že všecko dopadlo takhle, i když ve skutečnosti to třeba bylo úplně jinak. 

Ještě že je ta okurková sezóna u konce. 

Autor je publicista a poradce místopředsedy Senátu