Jaroslav Šonka: Komunismus, korupce a věčný boj…

korupce - ilustrační fotoFoto: Magdaléna Trusinová

Odkud to asi je: „Aktivní boj proti případům neoprávněného majetkového prospěchu oslabuje především lhostejný až smiřlivý postoj podstatné části naší veřejnosti k těmto jevům.“ Kdy a kdo řekl tak moudrou větu? Inu, bylo to v roce 1983, kdy byly zveřejněny závěry 6. pléna ústředního výboru KSČ.

Sedím toho času několikrát za týden v knihovně Spolkové pověřeňkyně pro svazky Stasi a čtu o tom, jak spolu komunikovaly takzvané „služby spřátelených států“. V roce 1983 podává šokovaná ambasáda NDR v Praze do východního Berlína zprávu o československém boji proti korupci, neoprávněnému obohacování a podplácení. 

Objemné dokumenty pléna se pro východononěmecké soudruhy překládaly. A soudruzi se divili. I tomu, jak známý Alois Indra moudře komentuje: zájem na potírání korupce prý mohou mít jen ti, kteří mají sami čistou vestu. 

Nechci Indru dávat nikomu za příklad, víme o něm ostatně dost, i o jeho roli při tzv. vstupu vojsk. Otázka, či vlastně teze, která mi při čtení těchto dokumentů přišla na um, mne však od této doby neopustila. Když dnešní vláda bojuje s korupcí, částečně podobnými slovy jako soudruh Indra, a Česká republika je v žebříčcích korupce, například podle Transparency International, v čestné sicilské oblasti, co je vlastně podstatou věci? 

Myslím stále více na to, že sice v kartotékách Ústavu pro studium totalitních režimů ještě leckoho najdeme – ostatně dělám v Berlíně totéž. Ale jak popsat to, co je bezejmenné, kde je nutné číst dlouhé nezáživné texty? Teprve z takového čtení začínám chápat, co zůstává vlastně v každé hlavě, která si svůj komunsmus zažila. Čtyřicet let komunismu a dvacet let, ve kterých jsme pronásledovali estébáky a donašeče, máme za sebou. Ale stále ještě nepronásledujeme zbytky komunistického chování. 

Již po 6. plénu matky strany v roce 1983 východoněmečtí diplomatičtí zpravodajové píší o komunistickém vzdychání - prý „Českoslovenští soudruzi několikrát poukázali na fakt, že podobné snahy strany v minulosti nebyly příliš úspěšné.“ Takto vzdychat můžeme dodnes. Stále znovu přemýšlím o tom, zda se v obou periodách nezabýváme jedním a týmž jevem. 

A klobouk dolů – pánové Hanák, Klos a Franěk, který bohužel právě zemřel, si v roce 1991 vymysleli pojem „tržní komsomolec“, ani snad ne, aby očerňovali někoho, kdo myslí jinak, ale proto, aby označili lidi, kteří si zachovali svazácké nadšení, ale bezzákluzově změnili základní představy a podobně je kánonizovali jako závazné. Tenhle pojem v mém povědomí zraje. 

Zavedli jsme tržní hospodářství bez přívlastků, svazáci se do něj vrhli s nadšením a medili si, že žádné otázky o své minulosti nemusí zodpovídat. Po dvaceti letech se zabýváme takovými věcmi, jako je předlistopadové členství soudců v komunistické straně. A smíme se ptát po státních zástupcích, či ne? Máme přeci ochranu osobních komunistických údajů! 

Odstranění komunistického režimu je práce dlouhá. Přebarvit kabát z ruda na modro nestačí, vytvořit nová hesla, která podobně nadchnou a tvářit se, že je vše hotovo, také viditelně nefunguje. Ty příslovečné přívlastky tržního hospodářství budeme muset uznat a pracně dávat dohromady, protože kapitalismus se – jak zatím vidíme - dá obsloužit i s bolševickým duchem. 

Tím žádný nový pořádek, či svoboda, vlastně nevznikají. Budeme muset zavést tržní hospodářství s přívlastkem poctivosti. Zavedeme snad i tržní hospodářství právně kontrolované. Na Vysoké škole ekonomické už nás nebudou učit, že Adam Smith byl zakladatelem trhu bez přívlastků, ale dozvíme se, že byl náboženským etikem, který kritizoval nesvobodnou práci. Co však udělat pro to, aby ten, kdo tyto požadavky, vlastně návrhy transformace, vysloví na politické scéně, nezažil prvotřídní ztroskotání? 

Autor je politolog a publicista