19. 6. 2007 8.34  rubrika: Ranní zamyšlení

Jiří Peňás: Za co vděčíme holobrádkům

památník bitvy u Kolína stojí v Křečhoři - Foto:  Křečhoř.cz

památník bitvy u Kolína stojí v KřečhořiFoto:  Křečhoř.cz

I člověk velmi nemilitární, pro nějž se modrá knížka stala skutečnou záchranou před sebezničením, může pocítit jisté vzrušení, když se ocitne na místech prosáklých krví dávných střetů. Veden touto touhou navštívil jsem minulý týden několik vesnic na Kolínsku. Jsou to poklidná místa, krajina je tam jen mírně zvlněná, sem tam nějaký kopeček, spíš návrší, o kousek dál líně teče Labe. Lid je tam stejný jako jinde v Čechách, pokojný a mírný, ve vedrech těchto dní nejraději svlečený do půl těla vysedává na sluníčku a cosi, nejčastěji pivo, popíjí.

Ostatně děje, kvůli kterým jsem se do těchto blízkých končin vydal, se ho příliš netýkaly ani před oněmi 250 lety, kdy se kolem jeho stavení - jistěže mnohem bědnějších než dnes - tvořila Historie. I když, kdo ví... 

Jak známo, v Čechách se jednou za čas, řekněme jednou za sto let, bojovalo a výsledek těchto bojů byl významný - když ne pro celou - tak aspoň pro naši část Evropy. Ani před dvě stě padesáti lety vůbec nešlo o malé věci. 

Druhým rokem probíhala válka, které se říká sedmiletá, což ovšem tehdy nikdo nevěděl. Začalo ji Prusko, které se domnívalo, že ji brzy začne Rakousko nově spojené s Francií, a tak nečekalo a vtrhlo na podzim 1756 do Čech. 

Rakousko by totiž mělo k válce důvod, neboť deset let předtím přišlo o bohaté Slezsko, což představovalo velkou ztrátu, kterou si Marie Terezie, nemohla nechat líbit, i když - a to této šestnáctinásobné matce musíme věřit - válku upřímně nesnášela. Válku a armádu naproti tomu miloval pruský král Fridrich II. zvaný Veliký, což mu nebránilo v tom, aby pěstoval též záliby intelektuální, například si dopisoval s Voltairem. 

Pruská armáda se tedy vydala na pochod do Čech a v květnu 1757 porazila Rakušany před Prahou u Štěrbohol. Prusové oblehli Prahu a bombardovali ji z okolních kopců, několik střel dolétlo i na svatovítský chrám. Praha se držela, ale habsburská monarchie v podobě, ve které pak vydržela ještě sto padesát let, měla namále. 

V zoufalé situaci se na pomoc ku Praze blížila od východu rakouská armáda pod velením maršála Leopolda von Dauna. Bylo to to poslední, co císařovna mohla dát dohromady. Kdyby byla poražena, již by jí zůstaly jen holé ruce a těžko by uhájila českou korunu. 

O ní sice prohlásila, že je to "bláznovská čapka", čímž narážela na to, že před tím než byla korunována, česká šlechta s nadšením holdovala jejímu protívníkovi, bavorskému kurfiřtovi Karlovi Albrechtovi. Ale na druhé straně dobře věděla, že bez Čech by byla jen "chudou kněžnou" - jak se také vyjádřila. 

Ale Fortuna, která rozhoduje bitvy, stála toho horkého dne, 18. června, na její straně. Když se obě armády setkaly, zaútočili nejdřív Prusové, kteří stáli na silnici Kolín - Plaňany. Ráno dobyli obec Křečhoř a dlouho měli na své straně tzv. strategickou iniciativu. 

Prolomili na levém křídle postavení Rakušanů a kolem čtvrté hodiny se zdálo, že věc monarchie je ztracena. Maršal Daun vyslal jezdecké zálohy, ale i ty Prusové odrazili a začali je obkličovat. 

V kritické chvíli se prý odehrál dialog, který při takových příležitostech vstupuje do historie. Plukovník Thiennes požadal hraběte Dauna, aby dovolil zaútočit jeho dragounským plukem, který byl ovšem sestavený ze samých nezkušených mladíků. Starý maršál pochybovačně odvětil: co zmůžou takoví holobrádci? Ale plukovník se nenechal odradit a zvolal: holobrádkové dokážou kousat i bez vousů. 

Hovor probíhal ve francouzštině, protože to nejen lépe zní a byl to jazyk lepších lidí, ale i proto, že oni mladíci pocházeli většinou z Valonska, které tehdy bylo habsburské. Na památníku bitvy, který stojí jako by zapomet od roku 1892 na kraji vesnice Křečhoř, je na kovovém basreliéfu skutečně rozhovor vyveden ve francouzštině, což pravděpodobně zvyšuje zmatek, o co tady vlastně šlo. 

Na české půdě se mlátili Prušáci a Rakušani, mělo by se nad mluvit německy, jenomže věci bývají obvykle složitější a na onom imperiálním a dnes omláceném pomnínku si lze přečíst jména padlých velitelů, která prozrazující multinárodní směsku. 

Ale zpět k bitvě: holobrádci zaútočili a způsobili v zvrat. Bitva byla rozhodnuta. Zaskočení Prusové začali ustupovat a v podvečer bylo Rakousko zachráněno. Na poli zůstalo ležet třináct tisíc Prusů a sedm tisíc Rakušanů. 

V horkém počasí hrozilo nebezpečí epidemie, a tak se musela těla rychle pohřbívat do hromadných hrobů. Odhaduje se, že polovina padlých leží v polích mezi Křečhoří a Novou Vsí. 

U Kolína se tedy rozhodovalo, komu bude střední Evropa náležet. My Češi se na to můžeme dívat třeba takto: kdyby Bedřich Veliký zvítězil, pravděpodobně by byly Čechy odtrženy od Rakouska a připadly by pruskému spojenci Bavorsku, což se málem stalo v předchozí válce o dědictví rakouské. 

Na Moravu mělo zálusk Sasko, což by vedlo k fatálním důsledkům. Zřejmě bychom na sebe nyní mluvili německy, i když s mnoha českými slovy. Jinak by se však vyvíjel i celý prostor střední Evropy a zřejmě by nedošlo ke katastrofám, které na něj čekaly ve dvacátém století. Přišly by však možná katastrofy jiné. 

Sedmiletá válka pokračovala dál a na jejím konci Rakousko muselo uznat ztrátu Slezska, které zůstalo na dalších skoro dvě stě let pruské. To zase umožnilo, že my Češi, tedy Slované, jsme se stali většinovým národem v Českém království. Národní obrození mohlo začít. Český nacionalismus směřoval nezadržitelně vzhůru. S nadsázkou za něj vděčíme valonským holobrádkům. 

Ve vesnicích u Kolína si nad tím však asi hlavu láme málokdo - a také není proč. V tyto dny slunce pálí a pole pomalu dozrávají. Labe klidně teče mezi zarostlými břehy a v hospodě U zlatého slunce v Nové Vsi, kde se prý zastavil Bedřich Veliký, se pořád čepuje pivo. Stejně jako před dvě stě padesáti lety. 

 

Jiří Peňás: Za co vděčíme holobrádkům

Vložit na svůj web

Autor je kulturním publicistou 

Pořad: Ranní zamyšlení  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: vysíláno do ledna 2011  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas