Jiří Stránský: Fejeton o nezametených prazích

Senátor Jaromír Štětina a ministr obrany Alexandr Vondra před odletem na pohřeb Ctirada MašínaFoto:  ČTK

Rozdělení národa mezi ty, kdo mají Milana Paumera a bratry Mašíny za vrahy - a ty, co by jim dali metál, podle mého vypovídá mimo jiné o stavu dobrých a špatných svědomí. Těch špatných je samozřejmě o mnoho víc. Když minulý měsíc umřel Radek Mašín, volali mi z televize s otázkou, co si o tomhle rozdělení národa myslím. Že je to dost nápadné, že těch proti Mašínům je o tolik víc.

Řekl jsem, že to je právě ono vysoké procento, reprezentující ty, co si ani za těch skoro 22 let nezametli před vlastním prahem. Co jim mají nějací Mašínové kecat do toho, v jakém stavu jsou jejich prahy? Kromě toho na nich ona černá tlustá čára pořád drží. Tak co? 

Smutek? Spíš lítost. Že si – například – nevšímáme oněch zvláštních souvislostí mezi dámami a pány, kterým se stýská po Hitlerovi, a prostředími, z nichž povstali. 

Koukal jsem jak blázen, když mě jeden sociolog jen tak mezi řečí upozorňoval, že v blízkém okolí různých střetů a neonacistického vykřikování jsou pokaždé zaparkována terénní auta za miliony. Taky mě jednou vzal do posilovny. Utekl jsem – děsil mne pohled na ty hromady masa, pohybující se mezi stroji, nastavenými přesně na ten druh síly, který nejvíc bolí… 

Do toho se začne objevovat reklama, že je za pár šupů k mání Dietlův seriál Nejmladší z rodu Hamrů. Možná jsou ke koupi i Tři chlapi v chalupě, ale nejjednodušší asi bude rovnou v televizi pouštět Ženu za pultem a Okres na severu a snad i Muže na radnici, jakož i Plechovou kavalerii. 

Přijde to nejspíš mnohem laciněji než nějaké digitalizace. I když – při započtení všech reklam, které na to jsou navázány? Možná se mýlím. A jako zákusek paměti nedávno zesnulé Jiřiny Švorcové, z nichž se stal – jak jsem se dočetl – bestseller. 

Velmi se mi líbí zdůvodnění, proč byli Hamři digitalizováni: že se mladí lidé konečně dozvědí, co se u nás dělo na venkově ve čtyřicátých a padesátých letech. Úžasné. 

Vzpomínám si, jak se v televizi před pár lety odehrál pokus uvést na pravou míru 30 případů majora Zemana. Jak před spuštěním dílu diskutovali oběti režimu, svědci událostí, herci, co se kolem psaní i natáčení jednotlivých dílů dělo a co byla skutečnost a co záměrná lež atd.
Vyprávěl mi kamarád, jak si se sousedem dávali venku pivo, až na souseda zavolala žena, že ty kecy už přestaly a konečně ten díl už spustí… 

Ano, jsem spisovatel, bývalý vězeň, i cosi jako školní ukázka toho, jak vypadá oběť třídního boje, hlava mi ještě slouží a měl bych vědět, jak popsat, co se to s naším národem – prokristapána – za ty desítky let stalo. 

Přečetl jsem i dvě knížky o tom, co provedl Frankův fašismus v hlavách a duších jeho poddaných a za co – například ve školství – platí Španělé ještě dnes. 

Jak to, že jsme tady u nás – když už jsme se do té komunistické šlamastyky dostali – nerozeznali ani ty nejbanálnější symptomy zničující lepry, jejíž hniloba je cítit dodnes? Jak to, že dodnes jen krčíme rameny, že s tím se holt nedá nic dělat? Proč nám nedochází, že to ložisko je nejspíš právě pod tím nezameteným prahem? 

Autor je spisovatel