Leo Pavlát: Výstřižek z Rudého práva

18. září 2009

Poslední srpnový den uplynulo devadesát let od narození jednoho z nejnadanějších moderních českých básníků Jiřího Ortena. Zahynul v Praze 1. září 1941, den po svých dvaadvacátých narozeninách. Smrtí pod koly auta okupační armády jako by až symbolickým výjevem skončila štvanice, jíž byl jako Žid vystaven.

Pouhých osm dní před Ortenovou smrtí vyšel v Arijském boji denunciační článek, pohoršující se nad tím, že Orten s podporou svých literárních přátel vydal pod pseudonymem Karel Jílek básnickou sbírku. "Jak je to možné, že oficielní česká kritika nezmínila se o židovském původu Karla Jílka, že nechala ho stát v čele mladé básnické generace?" ptal se Arijský boj a hned si odpověděl:

"To je možné jen proto, že kritické stolce jsou dosud z velké míry obsazeny kritiky staré, včerejší mentality... Ale to je naše stará bolest. Politicky se orientujeme správně, ale v literárním světě dělají pánové obličeje, jako by se nic ve světě nedělo."

Štvanice básníků diktátorskými pohůnky, pokládání řečnických otázek následovaných odpověďmi všemocného sekýrnického pána - toť dikce totalitních ideologií bez rozdílu barvy. Koupil jsem si před pár dny v antikvariátu výbor z korespondence Boženy Němcové vydaný roku 1971. Byly tři roky po sovětské okupaci, dva roky po nástupu Husákova normalizačního vedení.

Statisíce lidí již pykaly za svůj nesouhlas s okupačním režimem, stovky umělců se ocitly na indexu nepohodlných: Tak i básník z největších, Jaroslav Seifert, pozdější signatář Charty 77 a nositel Nobelovy ceny za literaturu, sužovaný až do své smrti roku 1986. Počátkem sedmdesátých let směl ještě alespoň napsat předmluvu ke knížce dopisů Boženy Němcové. V době drtivé deziluze a zmaru ji nazval "Naděje v lepší časy" a zakončil slovy: "Obdivujeme se Boženě Němcové i pro její nespalitelnou, nezničitelnou, neudupatelnou naději v lepší časy."

Nevím, komu knížka původně patřila, ale jako záložku jsem v ní našel výstřižek z Rudého práva z 25. června 1971. "Ano, naději Boženy Němcové v lepší časy je nutno obdivovat," psal o předmluvě Jaroslava Seiferta anonymní slouha nových poměrů, kterému citovaná básníkova věta stála za poznámku o, jak doslova napsal, "dvojsmyslech a jiných nastavených stoličkách".

"Proč však," pokračoval onen politruk z Rudého práva, "udělal autor právě z této věty pointu? Vždyť Němcová ve své době nalezla cestu k lidem, kteří se učili z Komunistického manifestu, snila o časech, které právě my žijeme, neboť se uskutečnilo to, oč v minulých letech usilovali všichni pokrokoví lidé, a především komunisté. Nač tedy ta nostalgie? Či je autor předmluvy jiného názoru?"

Nacistický denunciátor Jiřího Ortena z Arijského boje se nejprve výhrůžně tázal a poté objasnil, jak správně nahlížet současnost. Komunistický denunciátor Jaroslava Seiferta nejprve vysvětlil, že vysněnější časy než ty právě zažívané nikdy nebyly, a poté ukázal pěst: Dovoluje si snad někdo myslet jinak než my?

Zakrátko uplyne dvacet let od pádu komunistického režimu. Budou se připomínat léta teroru a vražd, vyvlastňování, okrádání, devastace, frází a lámání lidí. Jak to tak bývá globálně, ve velkém. Jaká byla nekrvavá každodennost? Třeba taková, jak ji zachytil výstřižek z Rudého práva z 25. června 1971.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze

autor: Leo Pavlát
Spustit audio