Patricie Polanská: Spor o dějiny
Komunisté opět dali najevo, že se jim vůbec nelíbí způsob, jak se ve školách učí nejnovější dějiny. "Požadujeme objektivní poznání a výklad dějin. Odmítněme jejich zkreslování v duchu nejhrubšího antikomunismu, provázené špínou a nenávistí," píše se mimo jiné ve výzvě odborné sekce školství Ústředního výboru KSČM, která pronikla do médií. Podepsala ho vedoucí sekce, předsedkyně Pražské rady KSČM, pražská zastupitelka a učitelka základní školy Marta Semelová. Známá a neumdlévající představitelka "tvrdého" stranického jádra.
Martě Semelové se nelíbí, že školy zvou do škol pamětníky - vězně z dob totality, nelíbí se jí spolupráce škol s Konfederací politických vězňů, společností Člověk v tísni a Ústavem pro studium totalitních režimů. Vzpomínky, materiály a dokumenty jsou podle výzvy neobjektivní a zkreslené, obsahují polopravdy a lži.
Ten názor vůbec není nový, natož překvapující. Před zhruba čtrnácti měsíci, v listopadu 2007, píše Marta Semelová v Haló novinách v článku ostře kritizujícím stav českého školství po listopadu 1989 i toto: "Zřetelná je také morální a hodnotová dezorientace dětí a mládeže a falzifikace dějin na všech stupních škol (učebnice, výukové filmy a nejrůznější projekty pro školy, jejichž zadavatelem jsou například společnosti Člověk v tísni či Konfederace politických vězňů)."
Téměř přesně o další rok zpátky, v prosinci 2006, citují Haló noviny projev Marty Semelové z listopadové mezinárodní konference komunistických, dělnických a levicových stran o antikomunismu, jeho příčinách a projevech v současnosti. A znovu se tu objevuje teze o politickém ovlivňování mladé generace na školách.
Například skrze projekt "nechvalně známé" společnosti Člověk v tísni a Lidových novin Příběhy bezpráví. S neuvěřitelnou a dech beroucí obezličkou v závorce - komunistický režim tu nikdy nebyl. Jakoby se tím naznačovalo, že osudy tímto režimem postižených lidí, zaznamenané v Příbězích bezpráví jsou nulitní? Bezcenné? Neexistující?
Jak pokračuje Marta Semelová: "Proč tu nejsou uvedeni postižení z druhé strany, na něž byly páchány útoky a politické vraždy, to znamená předsedové zemědělských družstev a národních výborů, funkcionáři KSČ, příslušníci SNB a Pohraniční stráže, hospodářští pracovníci, civilisté, proč se projekt nezabývá lidmi a rodinami postiženými kapitalistickým režimem?" Následuje tradiční stížnost na nepravdivé a neobjektivní učebnice.
V listopadu 2006 také proběhla médii zpráva o tom, že komunisté zvažují vydání vlastních příruček pro učitele dějepisu, kde by popsali svůj názor na poválečné dějiny. Hlavně na období po roce 1948. Od tohoto návrhu, kde figurovala opět Marta Semelová, se ovšem vedení KSČM vzápětí distancovalo. Nicméně například tehdejší mluvčí Monika Hoření potvrdila názor strany: výuka je skutečně nevyvážená, jednostranná a neobjektivní.
Ve stejné době se rozhořela debata o Ústavu paměti národa. Názory představitelů KSČM byly předvídatelně naprosto negativní. Pokud se máme přidržet hlavní hrdinky, pak Marta Semelová je opět nejradikálnější, když veřejně mluví o "fašizaci společnosti".
To všechno by se mohlo brát jako v podstatě dopředu ztracená bitva o výklad historické role dnes vymírající strany v době, kdy Česko za sebou má dvacet let demokratického vývoje. Jenže to by nesměla mít Marta Semelová v zádech třetí nejsilnější parlamentní stranu, o jejíchž skutečných názorech se můžeme v řadě případů jen dohadovat. Protože jakkoli po nějakém obzvláště nekorektním výroku šéfky pražské rady přichází jakýs takýs distanc vyššího vedení, je skutečně takovým názorovým solitérem?
Nebo jsme tu svědky klasického vypouštění zkušebních balónků, jak moc ještě společnost na podobné provokace reaguje? Vždyť na loňském květnovém sjezdu strany hezky mezi soudruhy zaznělo nemálo slov různě modifikujících názory, které Semelová říká "natvrdo". Například o "zběsilém antikomunismu", který komunisty prý lživě činí odpovědnými i za věci, se kterými nemají nic společného. Tak si například posteskl ve svém projevu předseda KSČM Vojtěch Filip. A to byl velmi umírněný projev.
Otázka tedy možná nezní, zda se dnes podaří KSČM prosadit svůj výklad dějin, který znamená degradaci obětí oněch 40ti let represe na pouhá selhání nebo přehmaty jednotlivců. Nebo ještě spíše akceptování v základu obludné teze, že jak kapitalismus tak socialismus jsou si historicky tak nějak kvit. Každý má na svědomí nějaké své mrtvé. Nová hra, nové kolo třídního zápasu může začít.
Kardinální otázka zní, jestli je tato možnost vyloučena absolutně. Skeptik tady prostě mimo jiné nemůže pominout, že se celých dvacet let jen velmi málo změnilo na tom, že na výklad moderních poválečných dějin na českých školách většinou nedojde. Není čas, možná chuť. Odpovědí, které dokládaly "nepolíbenost" žáků tímto tématem na všech stupních škol, bylo nejen při příležitosti loňských "osmičkových" výročí zaznamenáno bohužel až příliš.
