Petr Honzejk: Vzpomínka na podsedickou facku aneb ČSSD v krizi

Facka to byla ryze privátní, přiletěla poté, co se Grulich urážlivě vyjádřil na adresu Wagnerova původu. O poměrech v tehdejší ČSSD ale vypověděla víc než megabyty tiskových zpráv z Lidového domu.

Po patnácti letech je na tom ČSSD podobně. Zatím sice nikdo nikoho – alespoň na veřejnosti – nefackuje, ale daleko k tomu není. Brněnský primátor Roman Onderka do novin rozeslal text, ve kterém píše, že David Rath je – cituji - stupidní. Když už takové výrazy létají veřejným prostorem, tušíme, že v soukromí je na facky zaděláno. A vzhledem k tomu, že se volba stranického předsedy čeká až na jaře, dost pravděpodobně k nim i dojde.

Na ČSSD je smutný pohled. Zoufale se snaží po volební porážce zbavit dědictví Jiřího Paroubka, ale neví, kam by se vlastně měla vydat. O nástupnictví se utkají dva naprosto zaměnitelní čtyřicátníci, jejichž nejvýraznějším rysem je to, že proseděli celý svůj dospělý život na partajních schůzích. A které si ještě dobře pamatujeme stojící v pozoru po boku Jiřího Paroubka při jeho slavném projevu, ve kterém přirovnával výsledek voleb k únorovému bolševickému puči.

V čem se Bohuslav Sobotka od Michala Haška liší a jak by mohli ČSSD prospět, to nedokážou vysvětlit veřejnosti ani oni sami. O to absurdněji působí zatím verbální fackování jejich hlavních podporovatelů. Smysl vzájemných výpadů dá objevit snad jen ve snaze shodit na druhou stranu pravděpodobnou volební porážku v podzimních senátních a komunálních volbách: přičemž každým úderem se tato porážka stává jistější a jistější.

Mezi provazy sociálnědemokratického ringu, ve kterém se boxuje o post předsedy, navíc prolézají další bizarní figury. Třeba Martin Pecina, muž, jehož kvalifikace spočívá především v již prokázané touze sedět na co největší židli a pokud možno hned na několika takových židlích naráz. K tomu se přidává senátor Dryml, proslulý sbíráním kompromitujících materiálů na stranickou kolegyni.

Panoptikální míhání zcela vytlačuje jakýkoli obsah, a snahu prezentovat se nově. Tuší snad někdo, jakou novou – neparoubkovskou - alternativu nabízejí sociální demokraté k vládním plánům? Ani to tušit nemůže. Sobotka s Haškem jsou nevýrazní a při hlasování o důvěře vládě za ČSSD opět promluvil jako první svou nezaměnitelnou dikcí bývalý předseda.

Je vlastně zázrak, že tápající ČSSD má podle posledního průzkumu stále dvacet procent hlasů. A může být paradoxně vděčná za existenci nereformované komunistické strany. Pokud by nebyly levicové hlasy rozděleny už nyní, byla by doba zralá na vznik levicové obdoby TOP 09. Současná ČSSD asi nejvíc ze všeho připomíná pražskou ODS. Bez lídra, bez obsahu, bez šance na rychlé procitnutí.

ČSSD se nemůže utěšovat ani tím, že ji naženou voliče zpět vládní reformy. Příklady z minulosti ukazují, že tvrdé škrty nemusí nutně znamenat pád. Margater Tchatcherová byla zvolená třikrát po sobě, slovenský reformátor Dzurinda dvakrát.

Je samozřejmě možné, že variace na podsedické fackování nakonec přeci jen pročistí vzduch a s novým předsedou se strana zjara probere. Zatím to ale spíš vypadá, že varování Vladimíra Špidly, podle kterého za nějakou dobu sociální demokracie vůbec nemusí existovat, není tak absurdní jak se na první poslech zdálo.

Autor je redaktor Hospodářských novin