Petruška Šustrová: „Tominka“ – Zdeně Tominové k narozeninám

Londýn. Ilustrační fotoFoto: Ivan Kytka

V kalendáři se člověk dočte důležité a poučné věci – tedy pokud si ho vede správně a nezapomíná do něj nahlížet. To se snažím dělat, a tak mě kalendář upozornil, že 7. února bude Zdeně Tominové sedmdesát let...

Tominka, jak jsme jí svorně říkávali v sedmdesátých letech, byla v roce 1979 spolu s Jiřím Dienstbierem a Václavem Bendou mluvčí Charty 77, a když 29. května estébáci zavřeli spolu s dalšími členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i oba její spolumluvčí, neměla to vůbec snadné. Od 30. května ji všude, kamkoli šla, sledovala auta a muži, a když se 5. června vracela v noci domů, čekal na ni v domě muž s punčochou přes hlavu, který ji zbil. 

Už předtím na chodbě za jejich dveřmi dlouhé týdny vartovali estébáci a Zdena nám jednou vyprávěla, že má pocit, jako by přes dveře bytu bylo vidět. Když vyjdu z koupelny, říkala, držím před sebou ručník. Bylo to velmi výstižné zobrazení pocitu, jaký měl při sledovačce asi každý z nás – nejasný stud za ty slídily, trochu strach, a nenaplnitelná potřeba se nějak ukrýt. 

Tvrdě pronásledován byl i Tominčin manžel Julius, filozof, který pracoval v kotelně a pořádal pro mladé zájemce soukromé přednášky o filozofii. Po Tominčině přepadení se rodina rozhodla k emigraci. Estébáci tehdy opravdu divoce řádili a vyhrožovali, a manželé Tominovi usoudili, že začíná jít o život. 

Pro Zdenu ovšem byl odjezd do emigrace jedním z nejtěžších životních rozhodnutí. Byla vždycky odhodlaná zůstat, neopouštět místo, které se zvolila. 

Necelý měsíc před přepadením, 12. května, napsala do časopisu Informace o Chartě 77: „Nedá se nic dělat, přátelé, ať už to zní jakkoli nadneseně, musíme si stále být vědomi toho, že – přečasto unavení a chvílemi zoufalí – stojíme na místě, které nesmí být opuštěno, na poslední pozici, z níž se ještě dá svést zápas o lidskou společnost, která je k životu a ne k živoření.“ 

Když se rozhodla, že jim nezbývá než se z Československa vystěhovat, hnal ji k tomu strach o život manžela a dvou synů, ale prožívala to jako krutou porážku. Loučili jsme se s ní s velkou lítostí: nejen proto, že jsme věděli, jak ji budeme postrádat, ale měli jsme o ni strach - jak se vyrovná s nedobrovolným exilem? 

Vyrovnala se s ním výborně. Za několik týdnů po jejím odjezdu jsem od Tominky dostala z Londýna kreslenou pohlednici. Bylo na ní moře a lodička plná zvířátek, jasná Noemova archa, a nahoře bylo napsáno: „Do každého života někdy trochu naprší.“ 

Občas jsme si telefonovaly a tak jsem věděla, že Zdena to místo, které nesmí být opuštěno, ve skutečnosti neopustila, že spolupracovala s různými organizacemi, které mezinárodní veřejnost upozorňovaly na bezpráví, které v Československu panovalo, pomáhaly politickým vězňům a podobně. 

Po listopadu 1989 se Tominka do Československa nevrátila, našla si už v Británii nový domov a zabydlela se v něm. A tak jí k těm sedmdesátinám nedonesu kytici, jak bych ráda. Aspoň jí ale na dálku popřeju: co možná hodně zdraví, Zdeno, a hodně sil. Máme tě rádi a vážíme si tě. 

Autorka je novinářka