Zdeněk Lukeš: O britských televizních detektivkách

Detektiv Hercule Poirot případ nedořešilFoto:  TV Prima

Rád sleduji v televizi detektivní seriály. Zejména dva britské: Hercule Poirota a Vraždy v Midsomeru (v originále Agatha Christie Poirot a The Midsomer Murders). Souvisí to i s mou profesí historika architektury.

Šéfinspektor Tom Barnaby se pohybuje na současném britském venkově, který má sympatickou atmosféru. Jsou tu půvabná středoanglická městečka a vesnice s cihlovými domky a krásnými zahrádkami, s anglickými trávníky a spoustou kvetoucích keřů a popínavých rostlin. Nechybí ovšem ani venkovská sídla různých nabobů. 

To vše obsahují i detektivky Agathy Christie, navíc ovšem ještě působivou funkcionalistickou architekturu – vily, lázeňské pavilony, letiště… Atmosféru meziválečného období dokreslují samozřejmě i interiéry ve stylu art déco, včetně samotného apartmá proslulého belgického detektiva Hercule Poirota, usazeného v Londýně. 

Prostředí tedy podmanivé a tak příběhům odpouštím i četné lapsy v logice děje. Agatha Christie je v tomto směru přebornicí: zápletka jejích příběhů je zpravidla nepřehledná, postavy jednají chaoticky, zbytečně komplikovaně a často naivně. V tom směru mne zaskočila i první detektivka, kterou jsem od Agathy četl: Deset malých černoušků. 

Nechám stranou fakt, že v originále se ta divadelní hra jmenuje Ten Little Indians, proč se v českém překladu proměnili Indiánci na černoušky (navíc ještě malé – to je pleonasmus) mi není jasné. Za to ovšem autorka nemůže. Ale ten příběh… Vrah tam postupně likviduje skupinu lidí, uvízlých za bouře na ostrově, přičemž vždy po vraždě odlomí sošku jednoho černouška, vlastně Indiánka na jakémsi ozdobném podnosu. 

Proč se někdo z budoucích obětí neschoval a nehlídal, kdo sošky z tácu odebírá? Pachatel mohl být objeven už na začátku… 

O logice dalších příběhů, jako je třeba Vražda v Orient expresu, škoda mluvit. Vražd vždy postupně přibývá, což ovšem slavného soukromého detektiva Poirota nevyvede z míry. 

Postupuje velmi pomalu, ale nakonec padoucha objeví, samozřejmě za nečinného přihlížení neschopných a zmatených zástupců policie. Hercule Poirot, jehož roztomile ztvárnil David Suchet, si v závěru sezve všechny přežilé účastníky příběhu a tedy potenciální pachatele, chvíli si s nimi hraje jako kočka s myší a nakonec ukáže na toho pravého. 

Ten se sice kroutí, ale nakonec se dětinsky prořekne - a ač má za sebou několik chladnokrevných vražd – složí se jak malé dítě. Vše přizná, i když důkazy bývají chatrné, a jde bručet (pokud ovšem nespáchá včas sebevraždu). 

Pravda, jeho mladší kolega inspektor Barnaby v sympatickém podání Johna Nettlese si nevede o mnoho lépe. Vrah zpravidla někde na venkově řádí jako černá ruka, mrtvoly se postupně hromadí. Někdy se mi chce na budoucí oběti vykřiknout: 

„Proboha, přijíždí to vyšetřovat Barnaby, raději včas utečte, protože než se nešťastný inspektor zorientuje, pár dalších lidí bude v Pánu!“ 

Než příběh skončí, je půlka obce zlikvidovaná. Ještě že je tam ta krásná architektura starého dobrého anglického venkova… 

Autor je historik architektury