Adam Drda: Neslušná slova aneb mediální svět bez fintílka a hejhuly…

reproduktoryFoto: Fotobanka stock.xchng

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poslala do vybraných médií přípis (zveřejnil ho server lidovky.cz), v němž stojí, že se rozhodla „definovat pojmy", jichž zákon č 231/2001 Sb. užívá ve správním řízení. Jde o definici a současně o jakýsi seznam příkladných špatných slov, která by neměla zaznít třeba z rádia, poněvadž jsou vulgární a/nebo jsou to nadávky.

Hodně se o tom píše, někteří kolegové v té souvislosti mluvili o „omezování svobody projevu", což ale říkali jistě žertem, poněvadž by to byl výklad přitažený za vlasy. Na druhou stranu je ten přípis Rady trochu legrační, a tak stojí za to si ho všimnout blíž. 

Nechme být zjevné sprosťárny, vztahující se hlavně k sexu, sexuální orientaci a k pohlavním orgánům, poněvadž tím se zabývat nemá smysl. Nikdo to v normálním vysílání neříká, čeští novináři jsou většinou slušně vychovaní, a když nebudou, dostanou výpověď nebo pokutu a potom výpověď nebo tak něco. Zajímavější jsou „nadávky" - řekněme ne zcela zjevné. 

V listu z Rady se dočteme, že „nadávka je úmyslné hanlivé nebo urážlivé oslovení. Používá se například jako součást slovního osobního útoku." V seznamu pak stojí, že jednou skupinou nadávek mohou být tyto „náboženské výrazy": „Krucifix, sakra, panebože, šmarjápanno, herrgot, krucipísek, kristova noho." Vida, povzdech „panebože" je nadávkou dokonce i v němčině, zatímco „sakra" jen latinsky, ovšem v českém přepisu. Oblíbené „ježíšmarjá" nebo Trautenberkovo „Himl-hergot-donrvetr-krumcajs-element…" naopak zcela chybí, ale to je jedno: ta slova, což posluchači dobře vědí, patří k běžné výbavě rozčilených tuzemských reportérů a moderátorů… 

Přiznávám, že si neumím představit, jak se jejich prostřednictvím dá provést například „osobní útok" . Ale taky je pravda, že pánaboha jsem už v komentářích vzýval, jenže to jsem ještě nevěděl, že je to nežádoucí. 

Ve skupině nadávek „rasistických nebo přirovnávajících k různým cizím národům" se vyskytují slova „turek, bulhar, maďar". Marně vzpomínám na situaci, v níž někdo termínem Bulhar označoval někoho jiného než Bulhara - nebo v níž by třeba o Turkovi hanlivě pravil, že je Maďar... 

Pak tu máme „urážlivé označování druhých za zastánce nesympatických názorů": v seznamu je třeba „komouš" - „bolševik" - „fašoun" nebo „nácek". Když je někdo neofašista, neonacista či komunista, dá se mu určitě rovnou takhle spisovně říkat, i když průměrný fejetonista si musí hlavu ukroutit. Ale co dělá na seznamu bolševik? To je přece terminus technicus, žádná sprosťárna. Nejlepší je ovšem „modrá straka" - hádejte, co to je…? 

Osobně budu nejvíc litovat ztráty „nadávek", označujících „zvláštní či charakteristické vlastnosti osoby" - a pak těch, které jsou „urážlivé jen v kontextu": bez „hezouna" - „fintílka" - „nezdvořáčka" - „podržtašky" - „mamlase" - „mouly" - hejhuly" a „vrtáka" (to je tam fakt všechno napsané) už moje autorská svoboda nikdy nebude, co bývala. Bez novotvaru „vlezdobruselista" taky ne, na to bych skoro zapomněl.
 

Předsedkyně RRTV Kateřina Kalistová k přípisu řekla: „Nejde o žádnou metodiku či doporučení rady. Je to zkopírovaný seznam z Wikipedie a byl součástí upozornění na to, že ve vysílání zazněl vulgarismus." Právě to je možná problematičtější, než hra se slušnými a neslušnými slovy. Když už Rada někam něco posílá a píše přitom o definici pojmů, člověk to automaticky bere vážně. Pak se dozví, že jde o „zkopírovaný seznam" z otevřené internetové encyklopedie, kam si může každý napsat, co chce, a přepadne ho vzhledem k respektované instituci jakási nejistota.  

Zvlášť když je na příslušné stránce ve Wikipedii v rámečku napsáno: „Tento článek není ozdrojován a může obsahovat informace, které je třeba ověřit." A hned pod tím s vykřičníkem: „Tento článek zřejmě obsahuje výsledky vlastního výzkumu nebo neověřená tvrzení." 

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století