Břetislav Tureček: Revoluce u holiče

TuniskoFoto:  ČTK/AP

Za normálních okolností chodím ke svému holiči Mádžidovi až ve chvíli, kdy to potřebuji. Tentokrát jsem se ale rozhodl nevyhnutelný zásah urychlit. Tuniskem se valí revoluce, v mnoha dalších arabských zemích se někteří aktivisté pokoušejí rozjet podobnou revoltu.

Kde jinde než u holiče, bych se dozvěděl, co si o tom všem obyčejní Arabové myslí. Navíc v klidu a teple a s dobrou kávou, kterou Mádžid svým zákazníkům nalévá. 

V jeho jeruzalémském holičství obvykle běží televizní stanice al-Džazíra. Na palestinské vysílání se prý nedá koukat, a Džazíra ukazuje obrázek celého Blízkého východu. Tentokrát ale z obrazovky nad třemi holičskými křesly drčela konkurenční al-Arabíja. „Má daleko pestřejší vysílání o tuniské revoluci," houkl na mě jeden z čekajících zákazníků. 

Postarší Tunisanka zrovna do kamery temperamentně vykřikovala, jak se v zemi nedalo za svrženého prezidenta Bin Alího pomalu ani dýchat. Paní se dostávala pořádně do ráže, už mluvila o „nenáviděném diktátorovi". Zatímco mi kolem levého ucha opatrně kroužily Mádžidovy nůžky, holič podotkl: „To je mi hrdinka, jestlipak měla tyhle názory před dvěma týdny. To se možná ještě doma klaněla Bin Alího fotografii!" 

Podezíral jsem ho z přílišného cynismu, Mádžidovi ale okamžitě přispěchal na pomoc vznešeně vypadající Palestinec, který přišel jenom na zastřihnutí kníru. „Jasně, vždyť ti lidé léta drželi prezidenta u moci. Teď do něj kopou, když je to politická mrtvola." 

V tomhle jsem musel dát osazenstvu za pravdu. Když jsem se před třemi lety chtěl v Tunisu ptát místních lidí na domácí politiku, utíkali na druhý chodník. 

Pod obrázky nepokojů v Tunisu začala na obrazovce přejíždět informační lišta. „V Káhiře se pokusil upálit další Egypťan." Od tématu náhlé odvahy tuniského lidu se debata stočila k tomu, jestli se revolta může ze severu Afriky přenést do dalších arabských zemí. 

„Bylo by to skvělé, všude tu vládnou diktátoři a váš Západ je jenom podporuje!" ozvalo se mi za zády, mimo zorný úhel, který poskytovalo naleštěné zrcadlo. Mádžid měl zrovna v ruce břitvu, a tak jsem byl rád, že když onomu neznámému odpovídal, přestal se věnovat mému zátylku. „Máš pravdu, že v arabských zemích je to hodně prohnilé. Ale že by řešením byla revoluce? Vždyť ani ti Tunisané nevědí, v čem budou žít zítra!" 

Na ulici Svatého Jiřího jsem vyšel z Mádžidovy živnosti se spoustou nových otázek. Debata jen potvrdila, jak je nesmyslné vyžadovat a očekávat od třísetmiliónového národa nějaký jednotný názor. Podporují Arabové své vládce, nebo je nenávidí? Chtějí více svobody, nebo se raději spokojí s tím, co mají? Už aby mi ty vlasy zase dorostly. Příště se zase dozvím víc!
 

Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu