Praříž – Chirac – Vánoce

Paříž, Eiffelova věžFoto: Tomáš Vodňanský

Předvánoční Paříž je šedivá a plná studených deštů a větrů z Atlantiku. Člověk se proto rád a velmi rychle přizpůsobí spěšné chůzi Pařížanů, zachumlaných do šálů, bund či zimních kabátů. Cestou od Severního nádraží do centra si přesto nelze nevšimnout, že tady daleko méně blbnou s vánoční dekorací než ve střední Evropě. Až na velké bulváry a obchodní domy jsou ostatní ulice bez blikajících stromečků a řetězů, což platí i o malých kavárnách, bistrech a obchodech.

Ve Francii zkrátka Vánoce nejsou těmi nejdůležitějšími svátky roku a odpovídá tomu i jejich oslava. Na Štědrý den se normálně pracuje a obchody jsou otevřené ještě v době, kdy už Češi spěchají ke stromečkům. Francouzské rodiny se k slavnostní tabuli naopak scházejí teprve v pozdních večerních hodinách. Vánoční děd, Père Noël, přinese dárky ráno na Boží hod a formou opulentního několikahodinového oběda poté Vánoce vrcholí, aby na Štěpána už zase všichni spěchali do práce. 

Teprve pařížská radnice svým vzhledem rázně připomene blížící se svátky. Novorenesanční budova pocukrovaná všemožnými žárovkami vypadá jako kouzelný zámek. Z titulních stránek novin a časopisů v opodál stojícím kiosku pozoruje girlandami ověšenou fasádu fotografie jediného muže. Hebký hlas vypravěče pohádek by tuto scénu mohl popsat slovy: 

„Za okny zámku předlouhou dobu městu vládl dobrotivý Jacques Chirac, pařížský starosta v letech 1977 – 1995. Byl to moudrý a pracovitý muž a město pod jeho rukama vzkvétalo. Proto se stal i prezidentem země. Leč nevděk světem vládne a ve stáří nemohoucího kmeta odsoudili ke dvěma letům odnětí svobody.“ 

Pohádkový příběh skutečně odpovídá realitě. Jacques Chirac se 15. prosince 2011 stal v historii francouzské republiky prvním bývalým prezidentem, kterého kdy odsoudili. Zmíněný trest s podmínkou ale nedostal kvůli nevděku, nýbrž za zpronevěru veřejných financí, zneužití důvěry a upřednostňování osobních zájmů na úkor veřejností svěřené funkce. Jinými slovy, za okny této radnice toleroval systém, který z pařížského rozpočtu platil fiktivní zaměstnance. Neboli klíčové politiky v Chiracově straně RPR, kteří Jacquesovi připravovali cestu do Elysejského paláce. 

Francouzská média v těchto dnech proto jásají nad bezprecedentním rozsudkem posilujícím demokracii. Mají pravdu. Podobné nezákonnosti francouzských prezidentů se zatím jen zametaly pod kobereček. V tomto směru stačí připomenout třeba kauzu odposlechů telefonátů politických protivníků, jež v osmdesátých letech nařídil prezident Mitterrand. 

V Chiracově případě však vyšetřování začalo. Vleklo se a postupovalo vpřed i kvůli prezidentské imunitě bývalého starosty předlouhých dvacet let. Hlemýždí tempo ale nakonec dospělo k cíli a padl rozsudek. Chtělo by se říct, není to náhoda. Francouzi přece kulinářsky upravené hlemýždě zbožňují. Což ale o nás neplatí. Možná i proto česká justice a policie v podobných domácích kauzách nepostupuje vpřed žádným tempem, tedy ani tím hlemýždím. 

Jacques Chirac se vůči rozsudku neodvolal. Dle svých slov jej přijal jako potvrzení nezávislosti justice, byť se cítí nevinen. Podobné prohlášení českým Chiracům, kteří v minulosti zastávali premiérské či ministerské posty a oproti pařížskému starostovi se navíc osobně obohatili, nehrozí. Rovnost před zákonem tady přitom papírově platí pro všechny jako ve Francii. 

Co tedy Chiracova kauza vypovídá o dnešním Česku? Že se tu pořád skvěle daří papalášství, neboli nedotknutelnosti a výjimkám pro papaláše jako v dobách komunismu. Francouzi si dali k letošním Vánocům zkrátka dobrý dárek.