26. února  2012 v 10:10  rubrika: Příběhy 20.století

Sloužil v Rudé armádě, wehrmachtu i čs. brigádě, přežil frontu. Pak ho zavřeli komunisté

Josef Holec v roce 1945 - Foto: Post Bellum

Josef Holec v roce 1945Foto: Post Bellum

Josef Holec chtěl být mlynářem, stal se z něj však odbojář, voják, a později kriminálník. To všechno jen proto, že byl českým vlastencem. Zpočátku na Volyni v obci Český Straklov, později České noviny (dnes území Ukrajiny) vlastnil obchůdek a mlýn.

Poprvé jeho rodině hospodářství zplundrovala armáda za první světové války, mlýn mu vypálil Ukrajinec, pak ho zverbovala Rudá armáda, na frontě ho zajal Wehrmacht, podařilo se mu utéci a dostat se domů, kde vstoupil do odbojové organizace Blaník, nakonec se stal ženistou v československé brigádě v Sovětském svazu. 

V bitvě u Vyššího Komárniku ho zasáhla střepina do hlavy, ochrnul, nemohl ani křičet bolestí. Lékaři si mysleli, že umírá. V roce 1948 ho komunisté zavřeli do uranových lágrů. Šířil prý „nebezpečné“ řeči o SSSR: o gulazích, znárodňování, násilí bolševiků. 

Rodina Holcova začínala na Volyni nejméně třikrát od úplného začátku. Nejdříve jim armáda vyrabovala jejich obchůdek v Českém Straklově, odstěhovali se a začali pěstovat chmel u vesnice Závidov. Přišla ekonomická krize a statek museli prodat. Koupili mlýn ve vesnici České noviny, který jim těsně před druhou světovou válkou z pomsty vypálil jejich ukrajinský zaměstnanec, kterého vyhodili, protože kradl. Opět začali od nuly. Josef Holec ovládal účetnictví a tak se stal tajemníkem místního starosty. 

Když na Volyň dorazila Rudá armáda, začalo znárodňování, otrocké práce, obyvatelé českých vesnic, kteří vlastnili větší majetek, mizeli v sovětských pracovních táborech na Sibiři. Josefa zverbovali jako dělostřelce a vyslali na frontu. Jednotku zastavilo masivní bombardování u Žitomíru.Brigáda Rudé armády se rozprchla po celém kraji: „Hořeli tam cisterny, vlak vykolejil. My jsme vyskákali ven. Nikdo nevelel, nikdo nevěděl, co má dělat. S jednotkou jsem skončil v kukuřičném poli. Důstojnici sedli na koně a odjeli shánět jídlo po vesnicích, tři dny jsme nejedli. Najednou slyším rachot německých tanků. Naši vojáci polehávali u děl, většina z nich spala. Byly to tři německé stroje, které začaly hned pálit. Vojáci se dali na zběsilý útěk. Já jsem popadl jednoho zraněného a táhl ho na zádech,“ vypráví Josef Holec, který prchajícím nestačil a ztratil se.  

„Ten zraněný plakal a prosil, abych ho zastřelil. Byl to komsomolec, mladý komunista a strašně se bál, že když ho Němci dostanou, budou ho mučit. Já jsem si zase v duchu říkal: ´Kéž by nás Němci zajali, jen když nás nezastřelí!´,“ vzpomíná Holec, který zraněného dotáhl až do nedalekého lesa k potoku. V noci se k sobě přitulili, aby se zahřáli. K ránu zraněný zemřel na vykrvácení. Josefa objevil místní sedlák. Mrtvému vzal boty a spolu s Josefem ho pohřbili. Josef u sedláka pracoval celý týden, a když se ve vesnici objevili vojáci wehrmachtu, kteří s vesničany směňovali, dobrovolně se jim vzdal:  

„Jeden z těch vojáků mluvil česky. Já na něj: ´Vy jste Čech?!´ On, že jo, ze Sudet. A co tu dělám?! Všechno jsem mu vylíčil a řekl jsem, že se chci vzdát. Postaral se o mě. Jako zajatec se mnou zacházeli velmi dobře, byl jsem pracovní sila v kuchyni, pak jsem pracoval u Kyjeva v lágru, ze kterého mě dostal další Sudetský Čech sloužící ve wehrmachtu. Zařídil mi propustku jako armádnímu vozkovi a tak jsem odešel. Tři sta kilometrů jsem se trmácel až domů,“ vypráví Josef Holec. V Českých novinách ho vítali samé ženy, děti a staří lidé. Patřil k nemnoha mladým mužům, kteří se vrátili, ostatní zahynuly na frontě, nebo zmizeli někde na Sibiři. Volyňáci se doslechli, že vzniká někde v Buzuluku československá samostatná brigáda.  

„Založili jsme odbojovou organizaci Blaník. Nechystali jsme proti Němcům nějaké záškodnické akce, spíše nám šlo o to, zorganizovat se, zjistit, kdo je z české menšiny schopen bojovat,“ popisuje Holec. Když v říjnu 1944 dorazila do kraje československá armáda, vstoupily do ní skoro 12 tisíc Volyňáků – staří sedláci, řemeslníci, i šestnáctileté, sedmnáctileté děti, ženy, které doprovázely své muže a rodiče.Při první bitvě vzali nováčci z Volyně nohy na ramena. Odehrála se 9. září 1944 u městečka Machnowka:  

„To bylo naprosté peklo. Velitelé netušili, že kolem vesnice, čtyři sta metrů od nás, jsou Němci, dobře připravení. Sověti tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Do vesnice jsme nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a děl. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl,“ vzpomíná na nejhorší chvíli svého života Josef Holec. 

Bitva u Machnowky, u polské vesnice ležící na západním okraji Kyjevské oblasti, zahynulo nebo bylo zraněno během několika hodin 611 Čechoslováků. Jedná se o největší masakr československých vojáků během jediného dne v bitvě 2. sv. války. Velitel štábu Oldřich Kvapil pro Paměť národa vzpomínal, že byl donucen začít střílet do vlastních vojáků, aby zastavil paniku a zběsilí útěk. 

Machnowku zažila i zdravotnice Věra Tichá rozená Lahůdková: „Neumíte si představit, kolik jenom uřezaných nohou jsme viděli. Já si pamatuju, jak se to tam v té Machnowce pálilo. Tam byla taková kupa amputovaných nohou. To bylo strašné. Ale řeknu vám, že i v míru jsou věci, které jsou strašnější než válka. A teď mám na mysli 50. léta – dobu, kdy tito moji přátele, kteří přežili, zavírali. Jeden za druhým končil v komunistickém vězení, já jsem sama několik let čekala, kdy pro mě přijdou. Nevěděli jsme proč, ale zatýkalo se.“ 

Josef Holec za proti státní řeči, šíření letáků, a protože neudal přítele, dostal rok a půl v uranových lágrech na Jáchymovsku. Zatkli ho 18. listopadu 1948. Po propuštění pracoval jako závozník, později jako mzdový referent a účetní. 

Tento díl vysíláme v premiéře v neděli 26. února 2012 po 10. hodině a v repríze v sobotu 3. března 2012 po 13. hodině. 

Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas