8. února  2009 v 10:06  rubrika: Příběhy 20.století

Příběh Vladimíra Hradce - "zbrojíře" skupiny bratří Mašínů

Vladimír Hradec - Foto:  redakce Post Bellum

Vladimír HradecFoto:  redakce Post Bellum

Premiér Mirek Topolánek před časem ocenil Ctirada a Josefa Mašínovy a po nich i Milana Paumera "plaketou předsedy vlády" - chtěl jim tak projevit uznání. Na sedmasedmdesátiletého Vladimíra Hradce nějak zapomněl a jako by se na něj vůbec zapomnělo. I on přitom patřil k protikomunistické odbojové skupině kolem bratrů Mašínů, staral se v ní o zbraně, riskoval a nakonec skončil ve vězení s celou rodinou.

Vladimír Hradec se narodil 30. května 1931 v Poděbradech v rodině bývalého legionáře. S bratry Mašínovými se znal od malička, se Ctiradem se spřátelil ve škole. Ke zbraním Vladimír Hradec "přičuchnul" už jako čtrnáctiletý, v roce 1945. Tehdy dorazili do Poděbrad Rusové: "Všichni jsme je náramně vítali, já samozřejmě taky. Ve městě měli sídlo a když jsme tam s ostatními kluky přišli, viděli jsme, že mají pod autem hozené německé samopaly." 

Kluci zbraně sebrali a nenápadně je propašovali přes blízkou zeď: "Byli jsme tedy ozbrojeni a měli jsme strašnou radost, že jsme taky vojáci jako ti ostatní. Potom jsme chodili střílet za město, dokud nedošly náboje." 

Vladimír Hradec - Foto:  redakce Post Bellum

Vladimír HradecFoto:  redakce Post Bellum

Po válce byl Vladimír Hradec skaut a muzikant. Politika ho začala zajímat už kolem voleb v roce 1946: ve chvíli, kdy se i školní mládež začala dělit na komunisty a na ty ostatní. Vzpomíná si také, že s nelibostí sledoval, jak poděbradští členové komunistické strany odjížděli po vyhnání Němců "obsazovat pohraničí" a jak se jich většina brzy vrátila: "Odjeli s kufrem a vrátili se s nákladním autem. Takže bylo vidět, že tam nejeli z důvodu vlasteneckého... Potom to byli neuvěřitelně velcí komunisté." 

Když přišel únor 1948, měl už Hradec dávno jasno, nemusel čekat na politické procesy a nebyl překvapený tím, že KSČ porušuje jeden svůj předpřevratový slib za druhým. 

Počátkem 50. let se bratři Mašínové pustili do odbojových akcí a Ctirad se na svého nekomunistického kamaráda Vladimíra Hradce přirozeně obrátil. Začali spolu potají vyrábět součástky k zápalným bombám, později Hradec s rodiči ukrýval v rodinném domě zbraně (i ty, které Mašínové získali po přepadení stanice SNB). O to, co přesně skupina dělá, se prý moc nestaral. Ctirad Mašín mu řekl: "´Když nic nevíš, nikomu nemůžeš nic povědět, to bylo pravidlo mého otce, tak se na nic neptej.' No, tak jsem se na nic neptal." 

V říjnu 1953 uteklo pět členů skupiny za hranice: bratři Ctirad a Josef se spolu s Milanem Paumerem po dramatickém útěku východním Německem dostali do amerického sektoru Berlína, Zbyňka Janatu a Václava Švédu policie dopadla. Student Hradec zůstal doma. O zatčení těch dvou se dozvěděl ze zahraničního rozhlasového vysílání a tušil, že si pro něj estébáci brzy přijdou. Sebrali ho na tramvajové zastávce v Praze na Letné 25. listopadu 1953 a souběžně odvedli do vazby i jeho bratra a oba rodiče. 

V soudním procesu pak dostal Vladimír Hradec dvaadvacet let, jeho matka i otec osmnáct let a bratr patnáct. Vladimír byl vězněn na Pankráci, v Leopoldově, v uranových lágrech Nikolaj a Rovnost a ve věznici v Plzni. Na svobodu se dostal po jedenácti letech. Až do konce komunismu žil jako "státně nespolehlivý" občan. 

Více o jeho osudu se dozvíte z Příběhů 20. století, a to od autora Adama Drdy v premiéře v neděli 8. 2. 2009 od 10.06 a v repríze v sobotu 14. 2. 2009 od 13.06 hodin. 


Případ Stříteský a spol. 

skautská lilie - Foto:  www.skaut.cz

skautská lilieFoto:  www.skaut.cz

Případ Stříteský a spol., jemuž jsou věnovány příští Příběhy 20. století, se odehrál v Litomyšli v letech 1949 až 1950. Jeho předehrou byly už únorové dny roku 1948, kdy Ústřední odborové hnutí vyhlásilo na podporu komunistického řešení vládní krize celostátní generální stávku odborů. V té době se zástupci studentské samosprávy na litomyšlském Státním reálném gymnáziu rozhodli, že generální stávku nepodpoří a že se chtějí 24. února mezi 13. až 14. hodinou, kdy měla stávka proběhnout, normálně učit. 

V případu Stříteský a spol. se spojilo několik stereotypů komunistického pohledu na "reakci" a protistátní činnost. V první řadě šlo o aktivity mladých lidí, někdejších členů skautské organizace, vtělené na počátku roku 1949 do jednotného Československého svazu mládeže. 

Neméně důležitým propagandistickým cílem se stal i rektor piaristického gymnázia P. František Stříteský - představitel církve, s níž komunistický stát právě na jaře a v létě 1949 vedl urputný boj o nový modus vivendi. 

karikatura církve - Foto:  redakce Post Bellum

karikatura církveFoto:  redakce Post Bellum

Třetím cílem pak bylo ukázat široké veřejnosti, že na činnosti proti státu se podílí široké spektrum tzv. reakce - kromě skautů to byli kněží i vojáci, studenti i učni. Mělo se ukázat, že reakce je všudypřítomný živel, se kterým je potřeba bojovat na každé společenské úrovni. 

Více se dozvíte v dalším dílu z cyklu Příběhy 20. století v repríze v sobotu 7. 2. 2009 od 13.09 hodin. Pořad na základě vzpomínek několika aktérů případu připravil Adam Drda. 



Pokud i vy máte zajímavý osud z války či z doby komunismu, nebo někdo z vašeho okolí, napište nám. Reportéři z občanského sdružení Post Bellum se za vámi vypraví. Své příběhy posílejte na adresu Český rozhlas Rádio Česko, Příběhy 20. století, Vinohradská 12, 120 99 Praha nebo na email: pribehy@rozhlas.cz

Autor:  Adam Drda  (adr)
Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas