Bylo mi deset a zůstala jsem sama aneb Příběh Věry Duľové rozené Richterové

Věra Duľová v roce 2010Foto: Post Bellum

V zimě roku 1945 žila na pražském Břevnově desetiletá holčička Věra. Na tom jistě není nic výjimečného, dokud člověk nezná podrobnosti: Věra Richterová (později provdaná Duľová) byla po matce Židovka, bydlela sama a pomáhali jí jen domovník a majitel koloniálu. Maminku deportovali do Terezína, tatínek byl vězněn od roku 1943 v káznici Bernau.

Věra Duľová-Richterová se narodila 31. března 1935 do národnostně smíšeného manželství. Tatínek byl Rakušan a pocházel z Aše, maminka Jolana přišla na svět na Slovensku v židovské rodině Weiszových (měla osm sourozenců), ale vyrůstala v Napajedlech na Moravě. Před svatbou pan Richter přestoupil k judaismu. 

S manželkou a malou Věrou žil v Praze, až do roku 1937, kdy získal výhodné zaměstnání ve Varnsdorfu. „Dostal tam podnikový byt,“ vzpomíná Věra: „Bylo tam hezké prostředí, lesy, bylo to zdravější než v Praze. Jenže v roce 1938 jsme všichni prchali zase zpátky, protože Němci obsadili Sudety.“ 

Po nacistické okupaci byli židovští příbuzní Richterových většinou v cizině nebo deportováni do vyhlazovacích táborů. Babičku, paní Weiszovou, zavraždili v Osvětimi, tetu Amálii (Malčinku) našli vojáci britské armády v Bergen Belsenu jako jedinou živou v hromadě mrtvých. 

Věru a její maminku chránilo poměrně dlouho smíšené manželství. 15. ledna 1943 však otce sebralo gestapo: 

„Stál za tím gestapák, který se jmenoval Bönish, a hlavní důvod byl, že se otec coby občan rakouské národnosti odmítl rozvést se svou židovskou manželkou. Odmítal také přijmout tu ´čest´ být nasazen do první linie wehrmachtu a nechat se zabít.“ 

Věznili ho v káznici Bernau, odkud měl být později přeřazen do koncentračního tábora. 

Sama na Břevnově 

V lednu 1945 musela Věřina maminka Jolana do ghetta Terezín. Její příbuzní byli buď mrtví nebo v lágrech, členové otcovy rodiny žili daleko v Sudetech. Nenašel se nikdo, kdo by si vzal k sobě desetiletou židovskou dívku, byť mezitím pokřtěnou a po otci Rakušanku. 

„Máma se mnou obcházela různé známé, ale nikdo mně nechtěl. Měli zřejmě strach. Až nakonec jakýsi pan Trojan řekl, že už jsem velká holka, že to zvládnu doma sama a že si k němu někdy můžu přijít pro peníze,“ vyprávěla Věra v roce 2010. 

Maminka musela nastoupit do transportu, z pochopitelných důvodů se bála vzít dceru sebou, a tak Věra v rodinném břevnovském bytě osaměla. 

Pan Trojan ji nejen nepomohl, ale když mu 15. února 1945 přinesla ukázat vysvědčení, vrazil jí pár facek.  

„Neučila jsem se špatně a z toho bití jsem byla v šoku. Rodiče mě nikdy neuhodili, největší trest byl, že mi máma řekla, že se mnou nebude mluvit…“
Věra Richterová se dožila konce války díky pomoci dvou lidí - nebýt jich, skončila by zřejmě v sirotčinci nebo v lágru. První dobrou duší byl obchodník Chmelař, u něhož Richterovi dříve nakupovali potraviny: 

„Šla jsem k němu a řekla jsem, že mám hlad a nemám lístky. On mi dal kousek chleba a říkal, ať zase v pondělí přijdu. Tak jsem chodila, psal všechno ´na futro´ a vždycky mě ujišťoval, že to máma zaplatí, že se brzy vrátí.“ 

Další člověk, který opuštěné holčičce pomáhal, byl domovník Jan Kameník: zařídil jí například ošetření, když onemocněla. 

Desetiletá Věra byla několik měsíců odkázaná na milodary a soucit vpodstatě cizích lidí – a taky sama na sebe. Počínala si obdivuhodně dospěle, nepřestala chodit do školy, připravovala si jídlo: 

„K snídani jsem měla chleba namočený v teplé meltě, k obědu chleba namočený v octu a k večeři jsem si dávala lahůdku – chleba namazaný hořčicí.“ 

Oba rodiče nacismus přežili. Maminka Jolana se vrátila z Terezína 10. května 1945, otec, který se dožil osvobození káznice, přijel o šest dní později: 

„Máma ho ani nepoznala - vlastního manžela. Zůstaly mu jenom oči. Já ho ale poznala hned, podle hlasu. A volala jsem: ‚Mami, vždyť to je táta, pusť ho dovnitř!‘“ 

Vyprávění Věry Duľové rozené Richterové uslyšíte v příštích Příbězích 20. století v premiéře v neděli 11. prosince 2011 po 10. hodině a v repríze v sobotu 17. prosince 2011 po 13. hodině.