Jaký byl Štědrý den ve válce a komunistických věznicích

Ján BačíkFoto: Post Bellum

Jak se kdysi prožívali Vánoce? Za války nebo komunismu? Stromeček, kapr, koledy, půlnoční v kostele. Někdo možná ano, ale rozhodně ne ti, kteří třeba válčili na frontách 2. světové války nebo v komunistických kriminálech. Jak tito lidé trávili Štědrý den?

Michal Kohutič se narodil jen několik dní před Vánocemi roku 1924 v Užhorodu v rodině českého sedláka. V 19 letech prchnul z maďarského pracovního tábora v Rumunsku, kam se dostal jako mladík schopný těžké práce. 

Chvíli se ukrýval v lesích, než ho dopadli sovětští vojáci a znovu ho uvěznili. Nakonec se v roce 1943 dostal k československé armádě, se kterou prošel Duklou. Právě tady zažil Vánoce roku 1944. 

Vyfasoval ešus plný vodky. S přáteli se opili a chtěli se jít vyspat do seníku v jedné vesnici. Celou noc je budil nářek rodící maminky: 

„My jsme spali v seníku a ta maminka stále vzlykala, až nad ránem se narodilo děvčátko. Jeden z nás, se šel v noci vymočit. Byla tam vyšlapaná cestička sněhem, on z ní sešel a šlápl na minu. Ráno jsme ho našli roztrhaného na kusy,“ vypráví Michal Kohutič. 

Jiné Vánoce na frontě zažil Alfred Bäcker, který se narodil roku 1921 v Českých Budějovicích do smíšeného manželství. Rodinu úřady považovaly z otcovy strany za německou, proto Alfred dostal povolávací rozkaz do wehrmachtu a byl s jednotkou radistů odvelen do Laponska, do severní části Skandinávie. 

Hitler posílil finskou armádu, která válčila se Sovětským svazem. Alfred vzpomíná, že nikdy v životě nezažil takovou zimu. V mrazech technika kolabovala, a tak se neválčilo, vojáci se tísnili v iglú. On měl ovšem smůlu. 

Měl za úkol za každou cenu udržovat spojení mezi dělostřelectvem, štábním velením a předními liniemi, a tak se s jednotkou přesouval obrazně řečeno k jednomu iglú k druhému. Jednou se někdo pozastavil nad jeho jménem: 

„Vy jste Bäcker? My tu máme také jednoho Bäckera. To jsem se podivil. Představte si: byl to můj bratr. Dostali jsme krátké volno, byly Vánoce. Zalezli jsme si spolu do iglú, popíjeli, povídali si. Tisíce kilometrů od domova, někde ve Finsku, v třeskuté zimě, vítr šlehal přes iglú a my se potkáme, živí a zdraví, a strávili jsme spolu Štědrý večer. To byly nejkrásnější chvíle mého života,“ vzpomíná Alfred Bäcker. 

Ján Bačík se narodil roku 1917 na Slovensku v dnes již neexistující obci Parižovice. Přes Polsko se dostal v roce 1939 do Francie, stal se vojákem Cizinecké legie, po pádu Francie se dostal přes Gibraltar do Británie. Na podzim 1944 se stal zástupcem velitele tankové čety Československé samostatné obrněné brigády, která obléhala francouzský přístav Dunkerque: 

„Byl Štědrý den 1944. Představte si, nikdo ani nevystřelil. Ticho. Úplný klid. Němci byli od nás asi 800 metrů v zákopech. Najednou o půlnoci, to byl doslova šok, koukáme a oni vylezli ze zákopů. Beze zbraní. Udělali kroužek a začali zpívat německé koledy. No a naši kluci byli pohotový hned ke všemu. Tak také vylezli a začali zpívat české koledy. Říkám vám, nepadl jediný výstřel. To nebyla válka! To byla nádhera. No a druhý den Němci stříleli jak blázni,“ popisuje Ján Bačík. 

Zeptáte-li se kohokoliv na ulici, kdo o Vánocích nosí dárky, odpověď bude stejná: Ježíšek. Nic zvláštního na tom nevidíte? Historikové ano. 

40 let se komunisté snažili tohoto neviditelného kdysi dávno umučeného člověka křesťany považovaného za spasitele, nahradit usměvavým a štědrým dědou Mrázem. Tuto bitvu soudruzi prohráli na celé čáře. 

Vánoce slavili všichni, funkcionáři KSČ, estébáci, ale i zmučení vězni na samotkách byť riskovali další tresty, slavili i dozorci doma v rodinách, což jim ovšem nebránilo ve věznicích a lágrech vězňům tento svátek pořádně osolit, vzpomíná na Mírov Jan Jirků, skaut, v 50. letech 20. století odsouzený na 20 let vězení za údajnou velezradu: 

„Dostali jsme půl vajíčka a půl rohlíku, to byla naše slavnostní večeře. Byl mezi námi kněz, který sloužil mši svatou s jednou rozinkou a malým kouskem chleba. Když jsem byl na komandu, schoval jsem si tajně několik kostek cukru. Rozlámal jsem je a každému z nás jsem malý kousek dal. Franta Hermanů dlouho sbíral špačky, rozemlel je a každému dal špetku tabáku. Víte já na tyhle Vánoce nikdy nezapomenu. Víte proč? Protože jsme byli jeden za druhým, byli jsme si blízko, byli jsme jedno, a co je důležité, byli jsme sami sebou,“ vypráví s přemáháním pláče Jan Jirků. 

Miroslav Kácha se narodil v Praze v září 1923. Už za války šel do odboje v Obraně národa, po válce se stal vojákem z povolání. Žádné iluze si o novém režimu po válce nedělal a rozhodl se aktivně proti němu bojovat. Vstoupil do špionážní skupiny plukovníka Alexandra Kordy. 

Po prozrazení byl v květnu 1949 zatčen. Netušil, co ho čeká. Zkoušeli na něj snad všechny dosud známé metody: tloukli ho do omdlení, do smrti měl trvalé zdravotní následky, vyzkoušeli i nespaní, přes den a noc musel chodit v malé cele ode zdi ke zdi. Vyšetřování a tyto metody na něm zkoušel sadista, velitel vyšetřovny František Pergl, později souzený za násilí na vězních: 

„Jednou mě přitáhli do kanceláře toho darebáka. Pergl seděl za stolem, na kterém byl položený balík a říká: Přišel vám vánoční balík, ale poněvadž se nechováte tak, jak byste se chovat měl, nic nedostanete. To co podléhá zkáze, rozdám ostatním, zbytek dostanete, až odsud půjdete. Po čase asi v dobré náladě, za mnou přišel do korekce. Hodil mi balík, a zařval my nejsme zloději! Byl v něm ještě nějaký salám, čokoláda a cigarety pelmelky. Já se na to jako zvíře vrhnul, ještě s plnou pusou salámu jsem si zapaloval jednu cigaretu za druhou. První mi náramně chutnala. Ta druhá mi už zamotala svět, musel jsem si sednout a v tu ránu tam na mě vlítli. Musel jsem celou noc a celý den zase chodit,“ vypráví Miroslav Kácha, kterého po několikaměsíčním vyšetřování v roce 1949 odsoudili na doživotí. Odseděl si 11 let. 

Poslouchejte Příběhy 20. století v premiéře v neděli 18. prosince 2011 po 10. hodině a v repríze v sobotu 24. prosince 2011 po 13. hodině.