Minsk, Lidice, Říčky, Minkovice: místa bolesti, místa paměti

Deportace do ghetta v roce 1943Foto: Post Bellum

Na podzim 1941 odjížděl z Brna transport s tisíci Židy – mířil do běloruského Minsku a byl v něm i 18letý Jindřich Feinberg s rodinou. Nacisté většinou deportovali české Židy přes ghetto v Terezíně, ale těch zmíněných tisíc lidí cestovalo v osobních vozech rovnou na východ: do míst, kde už bylo vraždění Židů na denním pořádku.

Jindřich Feinberg se narodil 28. srpna 1923 v židovské rodině v Brně. Jeho otec Josef pracoval jako obchodní cestující, maminka Elsa byla učitelka. Jindřich měl ještě starší sestru Gertrudu. 

V Minsku zahynula celá rodina: Jindřichova sestra a tatínek nedlouho po příjezdu při jedné z vyhlazovacích akcí, maminku viděl naposledy na podzim 1943, kdy ho převáželi do dalšího vražedného lágru Majdanek. Odtud se mu jako zázrakem podařilo uniknout: 

„Já jsem byl v řadě, která šla na smrt… Ten den bylo nádherné modré nebe a vysoko nade mnou letěla vlaštovka. Říkal jsem si, že tady přece nemůžu skončit. A v tom okamžiku šla z tábora skupinka šesti až osmi lidí, tak jsem se ´frkl´ k nim, šel jsem s nimi, a oni šli do transportu do Budína.“ 

Díky náhodě a duchapřítomnosti či okamžitému vnuknutí Jindřich Feinberg přežil „konečné řešení“. V Budíně působil mimo jiné jako technický kreslíř pro německou firmu Heinckel-Werke, která stejně jako desítky dalších zneužívala vězeňskou práci – pomohla mu znalost němčiny. 

Pak ho deporotvali do Plašova, kde po dobu dvou měsíců v roce 1944 dělal kápa (po válce se kvůli tomu ocitl před soudem). 

Na podzim 1944 skončil ve Flossenbürgu a v nedalekém Pockingu ho osvobodila americká armáda. Z rodinného majetku nedostal po válce zpátky nic – tedy: dostal budík po tatínkovi, schovaný u sousedů… 

Příběhy 20. století – ohlédnutí za rokem 2011 

Pořad, který vysíláme na Rádiu Česko v premiéře 1. ledna 2012, bude tentokrát trochu zvláštní: připravili jsme sestřih dokumentů z uplynulého roku, které nám z různých důvodů připadají důležité, příznačné, významné. Zjistili jsme, že se nám v jednotlivých osudech podařilo (jako ostatně každý rok od května 2006) obsáhnout skoro celé 20. století. 

Kromě vyprávění Jindřicha Feinberga uslyšíte například vzpomínky lidických dětí, mezi jinými Václava Hanfa, narozeného 5. června 1934. Václav Hanf patřil k dětem, které Němci po vyhlazení Lidic ukradli rodičům a odvezli do Lodže. 

Několik jich dali k osvojení do německých rodin, většinu zavraždili, pravděpodobně v Chelmnu. Malý Václav žil v adoptivní rodině, ale jako „neposlušný kluk“ také v několika výcvikových či spíše trestných táborech. 

K dalším nepominutelným pamětníkům, jejichž historii zaznamenali dokumentaristé Českého rozhlasu a společnosti Post Bellum, patří například Ján Grónský, účastník Slovenského národního povstání. 

Anebo Felix Kolmer, profesor akustiky, který přežil Terezín, Osvětim a pracovní tábor u továrny Herman Göring Werke. V dokumentu říká: 

„Podle nacistické ideologie jsme nebyli lidé. Byli jsme podlidé - věci, které umí mluvit. Podle toho s námi také zacházeli.“ 

Vzpomínat budou také lidé, kteří v rodinné vile továrníka Aleše Kaprála v Říčkách poblíž Brna zažili v dubnu 1945 bolestné „osvobození“ Rudou armádou – teprve tehdy je válka naplno zasáhla. 

Novoroční Příběhy se dotknou i normalizace, o níž se dnes v České republice mluví shovívavě: zvláště v 80. letech prý už o mnoho nešlo, komunistický režim se rozkládal, lidé si žili vpodstatě normální životy, problémy měli nejvýš disidenti. 

V pořadu zazní vzpomínka kněze Tomáše Halíka a především se v něm dozvíte o osudu stavaře Petra Hauptmanna (nar. 1945), který ukazuje, že „za Husáka“ tu až tak velká idyla nepanovala. 

Vysokou školu ukončil Petr Hauptmann na začátku 70. let a nastoupil do podniku, který se specializoval na rekonstrukce památek. 

Nebyl disident, potíží měl přitom víc než dost. Nejdřív ho nutili, aby vstoupil do KSČ, což nechtěl. Odešel tedy, stále jako projektant, k celní správě. 

Jeho žena pracovala v kulturním středisku, kde si na ni zasedl stranický tajemník a šikanoval ji, až se nervově zhroutila. Petr Hauptmann se tehdy rozhodl, že z Československa uteče do západního Německa a rodinu dostane k sobě přes Červený kříž. 

Útěk se mu zdařila, jenže se kvůli synově nemoci musel za pár týdnů do ČSSR vrátit. Odsoudili ho zcela absurdně za špionáž a prožil několik let v jedné z nejtvrdších československých věznic v severočeských Minkovicích. 

Střihový dokument z cyklu Příběhy 20. století, sestavený z rozhovorů a z pořadů, které jsme zpracovali v roce 2011, uslyšíte v premiéře v neděli 1. ledna 2012 po 10.hodině a v premiéře v sobotu 7. ledna 2012 po 13. hodině. 

Děkujeme spolupracovníkům z Českého rozhlasu, z Ústavu pro studium totalitních režimů i z Post Bellum – a vůbec všem, kdo nás poslouchají, kdo s námi spolupracují a kdo nám vyprávějí o svých životech!