Poslechněte si vzpomínky našeho bývalého prezidenta. Václav Havel je součástí Paměti národa

Václav Havel v roce 1957

Václav Havel je nejvyhledávanějším jménem na českém internetu. Stovky portálů nabízí fotografie a životopis, jen jeden z nich však nabízí něco zcela unikátního. Je to Paměť národa, projekt Českého rozhlasu, Ústavu pro studium totalitních režimů a neziskové organizace POST BELLUM. Právě zde můžete stáhnout jeho nijak neupravené zvukové vzpomínky. Krátce před smrtí Václav Havel vyprávěl lidem z POST BELLUM svůj příběh. Jsou tak nejspíš posledními dokumentaristy, kteří s ním hovořili nikoliv pět minut, ale více než hodinu.

„Václav Havel jméno mé. Narodil jsem se v Praze roku 1936,“ zní úvodní věta nahrávky pořízené 17. březnu 2010. Bývalý prezident, světově známá osobnost hovoří o svých studiích, rodičích, strýci Milošovi, o kavárně Slavia, estébácích, a možná poprvé detailně i o svém dětství: „Kupodivu si toho pamatuji dost. Jako malý jsem se setkával s hvězdami filmového plátna a to díky svému strýci Milošovi, který vedl barrandovská studia. Znal jsem se třeba s Adinou Mandlovou, (záchvat kašle) promiňte, že vám do toho kašlu. Jsem ještě nemocný,“ omlouvá se Havel. 

Je to jeden z nejdojemnějších okamžiků z celé nahrávky. Každé dvě minuty prezident hrdelně zachrchlá. Byl pod neustálým dohledem lékařů, přesto ochotný věnovat hodiny dokumentaristům. O natáčení pro Paměť národa a Příběhy 20. století velmi stál, říkají lidé z Post Bellum. 

Když se s ním loučili, naléhavě prý prosil, jestli by se ještě k některým epizodám z jeho dětství mohli vrátit na dalším natáčení. Po hodinovém rozhovoru se dostal někam do poloviny šedesátých let 20. století. K dalšímu naplánovanému sezení nedošlo, lékaři mu to už nedovolili. 

Komunisté si s Havlem nevěděli rady, vystoupil proti nim veřejně 

Václav Havel v březnu 2010

Václav Havel provedl v roce 1956 československým komunistům něco na tu dobu nevídaného. Na začátku 50 let se odpůrci a odbojáři proti totalitnímu režimu nedokázali sjednotit a tvořili tajné ilegální odbojové skupiny. S těmi si STB vesměs uměla poradit. Havel neměl v úmyslu jít do boje se zbraní v ruce. Zvolil, zdá se, účinnější metodu. 

Už ve dvaceti letech veřejně vystoupil před slavnými pro-režimními spisovateli na konferenci v Dobříši. Pujmanovou, Drdu, Nezvala a další nařkl ze lží, zbabělosti a trval na tom, že chce žít a tvořit jako svobodný spisovatel. Mluvil o něčem zapovězeném: o svědomí. 

„Ten projev se nedochoval. Nejostřejší myšlenečka v něm obsažená, zněla, že by měli propustit zavřené spisovatele a že by měli umožnit publikovat těm nezavřeným, jako je Černý, Chalupecký, jmenoval jsem různé. Marie Pujmanová proti mně vystoupila s tím, že v Maďarsku v těchto dnech řádí fašistické bandy, které statečně pomáhá potlačit sovětská armáda a že se tady já bavím o nějakých údajně zavřených básnících. Myslel se tím Zahradníček, Renč a jiní. Já jsem jí na to před celým plénem opáčil, že jestli si myslí, že není vhodná doba na rozpravu o poezii, tak nemají pořádat konferenci o poezii, že ano,“ vzpomíná Havel. 

Jiří Kuběna, Václav Havel a Ivan M. Havel (1955)

Tím, že vystoupil veřejně a na místě, kde byl slyšet, způsobil poprask. Nacházel se na sjezdu spisovatelů, kde ho nebylo možné jednoduše odvést v želízkách, nebylo možné ho ani přerušit, protože se komunističtí spisovatelé stavěli do role morální autority a hráli hru na svobodnou diskuzi. Havel ještě nemohl tušit, jaká stavidla se otevírají. Stavidla, která komunisté nikdy nezastavili. Dnes se jim říká disent. 

Havel jen trvat na svých lidských a občanských právech. Tím strhl lavinu a vznikl disent. 

Disent nebyla instituce, ani organizace, ani politická skupina, ale veřejný postoj. K němu se mohl svobodně přihlásit kdokoliv: politický vězeň, komunista, starý nebo mladý člověk. Opozice včele s Havlem trvala na něčem samozřejmém. Aby režim dodržoval lidská práva, ke kterým se zavázal listinou OSN, aby se choval podle svých vlastních zákonů. Za to se těžko zavíralo. 

„Ten projev na sjezdu jsem napsal s vědomím, že mi ho nikdo nemůže zcenzurovat, zkrátit, přepsat. Prostě ho proslovím a bude. Vyvolal jsem rozruchy. Furt tam o tom mluvili a nevěděli, co se mnou udělat. Částečně souhlasili. Například Jiří Hájek, nejznámější sekerník té doby, mě dialekticky pochválil a odsoudil zároveň. Byla to prostě kuriózní situace. Všichni se mnou chtěli komunikovat a vysvětlovat, že se mýlím nebo přeháním. Cítili, že jsem z jiného těsta.“ 

…“Pánové, budeme pokračovat příště,“ nekompromisně vstupuje do vyprávění Havla tajemník Martin Vidlák. V předsálí už netrpělivě čekala další delegace. Václav Havel zemřel 18. prosince 2011. K pokračování už nedošlo, zdravotní stav prezidenta se zhoršil. 

„Bez paměti není identity,“ řekl Havel národu 

Václav Havel a dokumentarista Mikuláš Kroupa, ředitel POST BELLUM, březen 2010.jpg

Autor rozhlasového dokumentu Mikuláš Kroupa zařadil do pořadu vzkaz Václava Havla nebo z dnešního pohledu spíše poselství, které s ním natočili dokumentaristé Post Bellum v roce 2009. Měla to být jakási zdravice pro diváky České televize, posluchače Českého rozhlasu a publikum v žofínském sále k prvnímu ročníku Udílení cen Paměti národa. 

Václav Havel na Hrádku s přáteli filozofy Danielem Kroupou, Pavlem Bratinkou, Helenou Vebrová, Zdeňkem Neubauerem, Radimem Paloušem, 80 léta 20. st.

„Dámy a pánové. Bez paměti není identity. Musíme ručit za to, čím jsme byli včera, i za to, čím jsme byli někde jinde. Teprve tímto ručením se stáváme odpovědnou lidskou bytostí. Obzvlášť důležité samozřejmě je, aby se s minulostí se seznamovali mladí lidé, aby už od mlada reflektovali to, co předcházelo době, v níž žijí, orientovali se, vnímali ji,“ prohlásil Václav Havel krátce před smrtí. 

V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. V repríze Radiožurnál v sobotu 31.12. v 21:05. 

Příběhy 20. století
Příběh Václava Havla zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.