1. února  2013 v 15:15  rubrika: Příběhy 20.století

Přežili vypálení vesnice. Při odklízení spáleniště nacházeli těla svých dětí

Skupina přeživších z Českého Malína - Foto: Post Bellum

Skupina přeživších z Českého MalínaFoto: Post Bellum

Každý zná Lidice a Ležáky. Málokdo Český Malín na Volyni. 13. července 1943 vtrhly do vesnice trestní nacistické jednotky. Vojáci rabovali, nahnali obyvatele do kostela a upálili je. Nemocné, staré nebo lidi, kteří se pokusili o útěk, zastřelili.

Zachránili se jen ti, kteří ráno odešli na pole nebo odjeli na nákup do nedalekého města. Nelidským způsobem bylo zavražděno 104 mužů, 161 žen a 105 dětí. 

„Ta vláda nebo ona vláda, to máte jedno. Od meze k mezi orat, to bylo důležité! Prostému člověku je politikaření jedno. Pro něj je důležité poctivě hospodařit,“ prohlásil 5 let před svou smrtí 85letý Jiří Hofman, válečný veterán, volyňský Čech, kdysi plukovník československé armády a vojenský radiorozvědčík. 

Odpovídal na otázku, jak vnímal sovětskou správu Volyně. Ta přišla v září 1939 ještě před německou okupací. Sověti kolektivizovali: zavedli kolchozy a znárodnění. Tisíce lidí z oblasti zmizely někde v pracovních lágrech v systému gulag.  

Přesto sovětskou správu Hofman vnímal jako legitimní režim, nelze to prý srovnávat s tou nacistickou, která přišla v roce 1941. Hofman o tom něco věděl, nejenže vše zažil na vlastní kůži, ale stal se s mírnou nadsázkou volyňským kronikářem. 

Po 1. světové válce připadla Západní Volyň obnovenému polskému státu, zatímco Východní Volyň se stala součástí Sovětského svazu, přesněji Ukrajinské SSR. 17. září 1939 vpadla do polské části Rudá armáda, za dva roky nato Volyňskou správu převzala postupující vojska nacistického Německa. Během 2. světové války byla Volyň opěrným bodem Ukrajinské povstalecké armády, jakožto vojenského uskupení Organizace ukrajinských nacionalistů (jedním z vůdců Stepan Bandera), kteří usilovali o samostatnou Ukrajinu. Kromě osvobozeneckého nacionalistického boje se však „banderovci“ dopouštěli vražd, znásilňování, mučení civilistů a krádeží. K válečným zločinům, vyvražďování civilistů docházelo v době války i ze strany německých nacistů. V odborné literatuře se uvádí, že bylo vyhlazeno a vypáleno více než 800 ukrajinských a polských vesnic na území dnešní Ukrajiny, přesné počty zavražděných nebo odvlečených nejsou dosud známy. Po válce se celá Volyň stala součástí Sovětského svazu (1944–1991). Od roku 1991 je Volyň oblastí samostatné Ukrajiny.

Česká menšina na Volyni žila jakoby stranou všech konfliktů. Nacisté podněcovali nenávist mezi nacionálními Ukrajinci, kteří tvořili polovojenské oddíly banderovců, a místními Poláky. 

Banderovci v noci přepadali převážně polské vesnice, kde rabovali a vraždili. Poláci se spoléhali na ochranu nacistických bezpečnostních sborů, kam mnozí nastupovali. Trestní oddíly pak vyrážely pomstít krajany. 

Proto se odborníci domnívají, že v červenci 1943 nešlo o Český, ale o sousední Ukrajinský Malín a vojáci si ho prostě popletli. Jiří Hofman zastával jinou verzi, že vypálení Českého Malína mělo na celou českou menšinu působit jako výstraha, nešlo prý o omyl. 

Babičce dali pod hlavu kachnu 

Pak přišlo ráno 13. července 1943. Sedláci se po dvou dnech svátků chystali na pole, když do Českého Malína vpochodovala jednotka vojáků v německých uniformách. Někteří prý mluvili polsky. 

Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než 400 vesničanů včetně žen a dětí. Zázrakem se zachránilo pár lidí, kteří brzy ráno odjeli na nákupy nebo uprchli ze skupiny, vytvořené proto, aby vrahům odvážela nakradené cennosti. 

HRDiNA.CZ Pérák - Foto: Honza Bažant

HRDiNA.CZ PérákFoto: Honza Bažant

S Josefem Řepíkem (ročník 1934) lomcoval za svítání 13. července 1943 jeho otec, aby vstával, že je čas vyrazit na pole. Když tam dojeli, otec byl nervózní, měl pocit, že něco není doma pořádku, a rozhodl se, že se do vsi vrátí - Josef dodnes neví, z čeho to zlé tušení vzešlo: 

„Cestou zpátky nás zastavila jedna Polka, abychom do Malína nejezdili, že je tam zle, že jsou tam vojáci. S otcem jsme tedy odbočili do lesa a tam jsme zůstali. Bylo tam už několik babiček, jedna se jmenovala Beštová, na ty ostatní si nevzpomínám. Tam jsme zůstali. Slyšeli jsme střelbu,“ vypráví Josef Řepík, který se s otcem do Malína vydal až následující den: 

„Naše stodola byla vypálená, vyhořely i chlévy. Ovce byly zavřené v kůlně a dostaly se ven, až když při požáru vypadla vrata. Měly spálenou kůži na zádech, popálený byl i pes. Když pak začala bouřka, tak pes zalezl v domě pod pec a bál se tak, že ho nikdo nedostal ven. V předsíni jsme měli sporák a letní kuchyň a tam jsme našli babičku. Nemohla se hýbat, tak ji Němci propíchli bodákem - bylo jí 88 let. Na dvoře zastřelili Němci kačenu, babičku položili na lavici a tu kačenu jí dali pod hlavu. Ti dacani ještě takhle zesměšňovali smrt starých lidí. Do baráku hodili granát, ale ten naštěstí dům nezapálil.“ 

Josef Řepík, tehdy 8letý, pak s otcem chodil po Malíně od jednoho spáleniště k druhému a hledali své nejbližší: 

„Našli jsme je naproti u Dobrých, kde upálili mojí matku a sestru. Otec našel kusy matčiných šatů, ze sestry zůstal jenom botek s chodidlem od kotníku dolů,“ chvějícím se hlasem popisuje Josef Řepík. 

V Malíně pak žily rodiny společně, na noc stavěly hlídky. Josefův otec, který se do smrti nezbavil děsu vojáků, ať měli na sobě jakoukoli uniformu, vybudoval úkryt ve sklepě spáleného statku u Nováků. 

A později vytvořil ještě jeden – ve studni. Když se přiblížila fronta, schoval v tunelu sousedy a syna. Měli tam připravené zásoby jídla na několik dní. 

Každý čtvrtý z Čechů nastoupil do armády 

Jednou z reakcí Volyňáků na tragédii Malína bylo vytvoření odbojové skupiny Blaník, která připravovala Čechoslováky na vstup do armády. Seznamy rekrutů pak předala československému velení samostatné brigády, která přišla do kraje s postupující Rudou armádou v roce 1944. Ze zhruba 40 tisíc nastoupil každý čtvrtý. 

Hlásili se i 14leté děti i 70letí starci, kteří zapírali svůj skutečný věk. Překvapením pro velení armády byl zájem žen. 

„Ve stejný den, kdy jsem nastoupil já, přišlo k odvodu víc než 300 dívek, manželky, dcery, vnučky. Neměli pro ně ze začátku uniformy, ani kde je ubytovat,“ vypráví Jiří Hofman, který osvobozoval české země jako velitel spojovací roty. 

U radistů zůstal i po válce. Podepsal profesionální službu u československé armády. Třicet let vyvíjel slavný radar Tamara. Když ho v 70. letech propouštěli do civilu, odcházel v hodnosti plukovníka. 

Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace