22. ledna  2012 v 10:10  rubrika: Příběhy 20.století

Rudolf Bereza: autobusák a chartista, který psal Husákovi a vybízel k občanské kuráži

Bereza a Hradílek v roce 1987 vybízejí ke kuráži - Foto: Post Bellum

Bereza a Hradílek v roce 1987 vybízejí ke kurážiFoto: Post Bellum

Na komunistických oslavách Svátku práce v Olomouci se v roce 1987 objevil neobvyklý a rozměrný transparent. Stálo na něm: „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“. Z jedné strany držel tyč transparentu disident Tomáš Hradilek, z druhé řidič autobusu ČSAD a signatář Charty 77 Rudolf Bereza. Vydrželi to asi 30 minut, pak byli zatčeni.

Hlavní hrdina nedělních Příběhů Rudolf Bereza se narodil v roce 1942 v Tovačově, dětství prožil v Mariánském Údolí u Olomouce, vyučil se frézařem, pracoval ve fabrice Moravia. Když byl na vojně, absolvoval tam poddůstojnickou školu a po návratu se o něj poprvé začala zajímat Státní bezpečnost. 

Verbovali ho jako tajného spolupracovníka, což Bereza odmítl. Rasatně ho prý varoval strýc, který u StB kdysi krátce působil:  
  

„Strýc mi řekl: ,Rudy, jak nejsem tvůj tatínek, tak kdybys to udělal, já tě snad zabiju. Prasečárny a sviňárny dělat, opovaž se!´‘“ 

Rudolf Bereza se po vojně oženil, žil v Jeseníku, kde organizoval motoristické závody a řídil náklaďák – nikoli jako podnikový zaměstnanec, ale jako řidič ve svobodném povolání, což na sklonku 60. let chvíli šlo. 

Nebyl vyhraněný antikomunista, o politiku se moc nezajímal, ale to úplně změnila sovětská okupace v srpnu 1968. Bereza se zapojil do veřejných protestů, psal nápisy po zdech a po silnicích, provokoval okupační vojáky. 

Když přišla normalizace a společnost upadala do strachu a letargie, Berezu to štvalo – a poslední kapka dopadla, když se musel kvůli policejní šikaně podřídit staronovým poměrům a nastoupit do normálního zaměstnání. 

Chartista z ČSAD 

Našel si tedy místo u ČSAD jako řidič autobusu – a záhy se dostal do potíží. Na jedné straně byl svědomitý zaměstnanec, na kterého si nikdo neměl důvod stěžovat, na straně druhé soustavně „zlobil“, odmítal kupříkladu svážet na různá zasedání a sněmování komunistické papaláše. 

Roku 1977 se dozvěděl z vysílání Svobodné Evropy o Prohlášení Charty a okamžitě se rozhodl, že dokument podepíše, což se mu povedlo až na podruhé, první podpis se kdesi ztratil. Pak už se ale Rudolf Bereza seznámil s chartisty, s Jaroslavem Šabatou a především s Tomášem Hradilkem. 

Začal pracovat pro disent, převážel materiály z Brna do Ostravy, de facto dělal kurýra. 

V roce 1987 vydala Charta ke svému 10. výročí Slovo ke spoluobčanům, které vyzývalo k aktivní účasti v boji za demokracii. Rudolf Bereza a Tomáš Hradilek tedy podnikli několik veřejných akcí: 

„My jsme tenkrát tu chartovní výzvu vzali za svou a napsali jsme třeba dopis Gustávu Husákovi, který se jmenoval ,Dopis pěti dělníků z Moravy´. Obvinili jsme Husáka, že je zodpovědný za stav země a vyzvali ho, aby odstoupil. Potom jsme si připravili ten transparent v Olomouci na 1. máje a podařilo se nám ho držet cca 25 až 30 minut před májovým průvodem, jak šel kolem nás. Samozřejmě jsme hned následně skončili ve vězení.“ 

Za transparent na 1. máje v Olomouci byli Bereza s Hradilkem odsouzeni k podmíněným trestům. 

Represí se ovšem nezalekli a Rudolf Bereza napsal (mimo jiné) v květnu 1988 další dopis Husákovi, související se smrtí disidenta Pavla Wonky. Ve stejném roce, těsně před 20. výročím sovětské okupace, pak podal s Tomášem Hradilkem trestní oznámení na dalšího bolševického funkcionáře Vasila Biľaka, za velezradu. 

Pod dozorem estébáků 

Státní bezpečnost dům Rudolfa Berezy neustále hlídala, několikrát byl zatčen a umístěn do cely, před každou opoziční akcí či plánovanou demonstrací proti režimu byl střežen, aby se nemohl dostavit. Často se mu to ovšem stejně povedlo: dostal se třeba na setkání československých a polských disidentů do Rychlebských hor a v lednu 1989 se mu také povedlo zúčastnit se pražských demonstrací během Palachova týdne: 

„Tenkrát to bylo brutální. Tam lidi mydlili hlava nehlava. Nešetřili ani ženy. Ženy, které se jen postavily na obranu manžela, tloukli a zkopali. (…) Tam jsem tehdy také dostal. Přijel jsem domů s velkým jelitem.“ 

Po převratu v listopadu 1989 byl Rudolf Bereza krátce poslancem ČNR za Občanské fórum, pak se stal ředitel Městské policie v Olomouci. Ale nebyl spokojený – a tak se záhy vrátil k řízení autobusu. 

Dnes je v důchodu, žije v Hlubočkách. A rád jezdí na motorce: v létě 2011 se spolu se synem vydal na 3500 kilometrů dlouhý výlet do Saint-Tropez… 

Podrobnosti o osudu chartisty Rudolfa Berezy se dozvíte z Příběhů 20. století, které tentokrát připravil Adam Drda ve spolupráci s Vítem Lucukem. 

Premiéru vysílá Rádio česko v neděli 22. ledna 2012 po 10. hodině, reprízu pak v sobotu 28. ledna 2012 po 13. hodině. 

Autor:  Adam Drda  (adr), Vít Lucuk
Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas