19. srpna  2012 v 10:10  rubrika: Příběhy 20.století

Vejdi, kdo s dobrým úmyslem vcházíš! vyasfaltovali nápis političtí vězni v díře

František Zahrádka - Foto: Post Bellum

František ZahrádkaFoto: Post Bellum

Navštívíte-li památník a muzeum 3. odboje u Příbrami, zrekonstruovaný komunistický lágr z 50. let, nevyjdete z úžasu. Nikoliv však z dřevěných lágrových baráků zachovaných přesně tak jako z doby, kdy v nich přežívali političtí vězni, ale nespustíte oči ze svého průvodce.

Strhující výklad vám přednese malý veselý postarší chlapík jménem František Zahrádka, který vás zavede do korekce: „Tady ty nápisy nad vámi, to jsou originál a vězni si tím krátili čas. Jsou z asfaltu, který vykapával ze stropu,“ vysvětluje průvodce Zahrádka.  

Návštěvníci se rozesmějí, když nahlas čtou: Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem vcházíš! Netuší, že jejich průvodce vše zažil na vlastní kůži. Zahrádka seděl 13 let za to, že převedl v roce 1949 jedenáct lidí přes západní hranice a vydával protikomunistické letáky a časopis Za pravdu, je mimo jiné nositelem Řádu T. G. Masaryka.  

František Zahrádka se narodil 30. října 1930 v Děčíně. Jeho matka Kristýna pocházela z osmi dětí a pracovala jako pomocná dělnice, otec František Zahrádka bojoval v legiích v Itálii a často musel za prací dojíždět, za nacistické okupace nastoupil na nucené práce.  

Hned na začátku války byla rodina donucena vystěhovat se z pohraničí. Nějaký čas zůstali na nádraží. Stala se však tragédie. Mladší Luděk se těžce zranil, srazil ho automobil, lékaři nedávali téměř naději, maminka se psychicky zhroutila a byla hospitalizována.  

Osmiletý František zůstal sám. Postel si udělal z vany, kterou někde našel a dotáhl jí do opuštěného odstaveného vagonu, kam mu lidé nosili jídlo. Nejčastěji ho navštěvovali místní skauti. V oddíle se seznámil s o něco starším Karlem Peckou, také pozdějším politickým vězněm a slavným spisovatelem.  

Když se matka Františka vzpamatovala, bratr Luděk se částečně vyléčil, otec se vrátil z prací, dala se rodina opět dohromady a usadila se v Českých Budějovicích. „Chodil jsem za skauty, jezdili na výlety, celý den jsme někde lítali,“ popisuje František dětství za války.  

František Zahrádka - Foto: Post Bellum

František ZahrádkaFoto: Post Bellum

Rodiče začali pomáhat ruským uprchlíkům ukrývající se v lesích, posílali jim jídlo. V roce 1944 je zatklo gestapo. „A zase jsme zůstali sami. Byt nám zapečetili a my s bratrem seděli na schodech a nevěděli, co máme dělat. Sousedi raději proběhli kolem, zavírali okna a dveře. Večer se z hospody vracel pan Svoboda, kamarád táty, také legionář, místní cukrář. A povídá: ´Tak takhle to nenecháme! Jdeme na gestapo, ti vám musí dát klíče´,“ vypráví Zahrádka.  

Gestapo skutečně klíče vydalo. Policisté odpečetili byt a staršího z bratrů pověřili, aby nastoupil na železnici místo jeho zatčeného otce a začal se starat o mladšího sourozence.  

Otce pustili po pětiměsíční vazbě, maminku osvobodila až Rudá armáda 5. května 1945: „Nikdy na to nezapomenu, jak jsme vítali sovětské vojáky generála Malinovského. Lidé je nosili na ramenou. Pamatuji si, jak ukrajinští vojáci říkali: ´Dneska jásáte, za rok budete plakat!´“ vzpomíná na květnové oslavy Zahrádka. 

Skauti komunistům nevěřili 

Zahrádka se po válce začal angažovat v obnoveném skautu. S českobudějovickými junáky jezdil na tábory, objevovali málo známé pohraniční stezky, znali jeskyně a všemožné skrývačky, což se mu prý později náramně hodilo. Komunisté se v Československu postupně chopili moci, ale skauti jejich slibům dávno nevěřili.  

„Ani náhodou. Pamatuji si, že jsme nikdy nevěřili v sebevraždu Jana Masaryka. Krčmaňská aféra, pokus o atentát na Drtinu, znárodňování a mnoho dalšího, to všechno nás přesvědčilo, že komunistům se nedá věřit. Že tato společnost zase ztrácí svobodu,“ vysvětluje František Zahrádka, proč začal převádět uprchlíky přes hranice.  

Jednou se musel kvůli přestřelce na čáře vydat s jakýmisi důstojníky, které převáděl, až do uprchlického tábora v Bavorsku. Mohl zůstat, ale protože Luděk, jeho bratr už emigroval, vrátil se, aby staří rodiče nezůstali sami. V Německu se nechal naverbovat americkou CIC a do Československa se vracel se zpravodajskými úkoly: koho má převést, jaké informace zjistit, a podobně. Jako agent chodec vystupoval s krycím jménem Josef.  

V roce 1949 ho navštívil přítel ze skauta, už zmíněný Karel Pecka. František se připojil do jeho skupiny Za pravdu, kde vystupoval pod jménem Pavel. Vydávali a kolportovali letáky a samizdatový časopis. V jedné skupině se však našel udavač, ve druhé působil voják, kterého sledovali agenti komunistického Obranného zpravodajství.  

František Zahrádka - Foto: Post Bellum

František ZahrádkaFoto: Post Bellum

Zahrádku zatkla OBZ 3. září 1949. Kdo Zahrádku těsně před jeho útěkem do zahraničí udal, se dodnes přesně neví. V té chvíli už mnozí ze skupiny Za pravdu vypovídali ve vyšetřovně StB. Karel Pecka v jednom ze svých rozhovorů před svojí smrtí roku 1997 řekl:  

„Jak můžete vzdorovat, když máte svázané ruce, sedíte nahý na židli a nevíte, odkud přiletí rána. Vybaví se vám všechny ty popisy výslechů na gestapu a říkáte si: ´Nikdo po vás neštěkne.´ Takže člověk volil menší zlo a po několika hodinách přiznal aspoň něco, v nejistotě ovšem, zda to bude stačit.“  

Zahrádka dostal nakládačku a skončil na tři měsíce v pankrácké samovazbě. U soudu dostal 20 let za špionáž. Prošel jedenácti věznicemi a tábory, nevíce času strávil v pracovních lágrech při uranových dolech. „No hodňousek to teda nebyl, dělal průsery, ale od toho jsme tam byli! Každou chvíli byl v korekci,“ vzpomíná na Zahrádku jeho spoluvězeň Petr Vymyslický.  

Po propuštění v roce 1962 Zahrádka nesehnal práci a vrátil se zpátky do příbramských dolů. V roce 1966 se oženil s Marií Voldřichovou, se kterou prožil 33 let až do její smrti. Děti už neměli. V roce 1990 založil Konfederaci politických vězňů v Příbrami. 

Tento příběh odvysílá Rádio Česko v premiéře v neděli 19. srpna 2012 po 10. hodině a v repríze v sobotu 25. srpna 2012 po 13. hodině. 

Autor:  Mikuláš Kroupa  (mik)
Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 50 minut  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas