22. února  2013 v 11:50  rubrika: Příběhy 20.století

Za pomoc partyzánům jí upálili otce i bratra aneb Příběhy z druhé světové války

Svatava Kubíková v roce 2011 - Foto: Post Bellum

Svatava Kubíková v roce 2011Foto: Post Bellum

Ve čtyři hodiny ráno 16. listopadu 1939, den po Opletalově pohřbu, probudily 21letého Jana Šabršulu, studenta francouzštiny a němčiny, řev, bušení do dveří a střelba.

Jeho spolubydlící v pokoji Masarykovy koleje v Praze–Dejvicích vyskočil z postele a zamkl:  

„Já odemkl, protože mi bylo jasné, že by to bylo ještě horší. Schutzpolizei vystřelovala zámky. Oblékli jsme se a shromáždili ve společenské místnosti, kde nás nechali stát několik hodin.“ 

„Odvezli nás do Ruzyně, kde už čekali esesáci s klacky a ztloukli nás,“ vypráví Jan Šabršula, kterého zatkli kvůli studentským demonstracím. ponižování, kterému byli studenti vystaveni. Esesáci jim holemi sráželi klobouky z hlavy, nutili je válet se v blátě. 

Masarykovy koleje byly postaveny v roce 1925 podle plánů architekta Antonína Engela. V listopadu 1939 kolej uzavřeli nacističtí okupanti, část studentů zatkli a odvlekli do koncentračního tábora Sachsenhausen. V roce 1950 budovu převzalo Ministerstvo národní bezpečnosti, sídlila zde II. správa SNB a kontrarozvědka.

Skupinu, ve které se Jan ocitl, zavedli do ruzyňské jízdárny, kde další hodiny stáli, nesměli promluvit s ostatními, dojít si na záchod. Po celou dobu na ně mířily dva kulomety. Když jim nacisté konečně dovolili sednout si na zem, raději zůstal stát, než by se posadil do pokálených pilin. 

Ruzyňské kasárny 

17. listopadu 1939 zde nacisté zastřelili 9 studentů, kteří stáli v čele protinacistických demonstrací. Šlo o vůbec první použití „sonderbehandlungu“ (likvidace bez soudu) na území protektorátu. 

Další studenti – celkem 1200 – transportovali do Sachsenhausenu, 35 z nich se již domů nevrátilo. Popravovalo se tu i během 1. stanného práva vyhlášeného v září 1941 (mimo jiné důstojníci z odbojové organizace Obrana národa). Do ledna 1942 zde bylo zastřeleno nebo oběšeno 247 lidí. 

Za pár dní se zbitý Jan Šabršula dostal s více než tisícovkou studentů do koncentračního táboru v Sachsenhausenu. „Nikdy nezapomenu na jeden noční apel z 18. na 19. ledna 1940. V kruté zimě jsme stáli celou noc. Nesměli jsme pohnout, ani dupat, abychom se zahřáli. Stále jsem ohýbal prsty v botách,“ vypráví Šabršula o místě vzdáleném asi 20 kilometrů od Berlína u městečka Oranienburg. 

Před Šabršulovým táborovým blokem stáli během nočního apelu nastoupení čeští starostové. „To byli starší pánové a nemohli to vydržet. Jeden za druhým padal na zem a po několika hodinách umrzali,“ popisuje vraždu desítek československých politiků. 

Tábor Sachsenhausen byl původně určen pro politické odpůrce nacistickému režimu. Většina vězňů vykonávala těžké otrocké práce, mezi nejobávanější patřilo testování bot pro wehrmacht, kdy vězni běhali s pískem na zádech až 40 kilometrů. Přestože nešlo o vyhlazovací tábor typu Osvětim, děly se tu hrůzné hromadné vraždy. Asi největší se stala na podzim 1944, kdy nacisté povraždili zhruba 10 tisíc sovětských zajatců. Mnoho vězňů padlo za oběť jakýmsi „lékařským“ pokusům, testovali tady plynové komory s použitím cyklonu A. Celkem zemřelo v Sachsenhausenu nejméně 20 tisíc lidí. Mezi vězni byli i Čechoslováci, třeba malíř a spisovatel Josef Čapek.

Uprchlíci seděli na stromě a poslouchali rozkazy 

Na Domažlicku v šumavských kopcích najdete pozůstatky něčeho skutečně ryze totalitního. U místní dřevařské firmy je zachováno původní ostnaté oplocení, poslední část takzvané signální stěny železné opony. V 50. letech sídlila v Maxově 18. rota 9. brigády Pohraniční stráže Poběžovice, u které sloužil Jiří Minařík: 

„Jednou nás vzbudil v půl jedné v noci a měli jsme udělat lesní zátah v rozmezí dva kilometry od hranice. Utíkali dva Poláci, chtěli přes nás ven. Největší prča byla, že ti Poláci seděli celou dobu na stromě nad velitelským štábem a poslouchali všechny naše rozkazy. Když jsme to zabalili, utekli přes čáru,“ vzpomínal Minařík, jeden z mála bývalých pohraničníků, kteří vyprávěli svůj životní příběh pro Paměť národa, zemřel loni. 

Podle něj nejjednodušší cesta do svobodného světa přes dráty s elektrickým napětím připadala v úvahu při dešti. Když se zvedla voda místního potoka a dosáhla v jednom místě k drátům a vyhodila elektriku. Pak se stačilo prostříhat. Proud prý běžel v jejich úseku maximálně tři hodny denně. 

Když se ho lidé z Post Bellum ptali na oběti v řadách pohraničníků, odpověděl, že smrťáky si působili většinou sami: „Vyhazovali jsme v pohraničí do vzduchu nějaké baráky. Asi 5 kluků do jednoho z nich nalezlo, a najednou tam přijel nějaký blbec ze štábu a spojil dráty. Všichni kluci zemřeli,“ vyprávěl Jiří Minařík. 

Opilec, který popravoval údajné kolaboranty 

Mezi Olomoucí a Litovlí leží vesnice Javoříčko. Každý rok si obyvatelé místo květnového národního povstání roku 1945 připomínají místní tragédii. 5. května 1945 vesnici nacisté srovnali se zemí a popravili všechny dopadené muže, kterým bylo více než 15 let. O život přišlo 38 lidí. Tuto zvrhlost provedlo SS komando poručíka Egona Lüdemanna jako odplatu.  

Jistý Grigorij Semjonovič Litviško, prý člen partyzánské skupiny Jermak- Fursenko, která operovala v kraji, se v noci z 9. na 10. dubna 1945 opil a zastřelil Hildu Victorovou a její dvě děti. Prohlásil za německou zrádkyni.  

Hilda, manželka místního lesního správce a poručíka SS Othmara Victora (ten v době tragédie pracoval v Německu), na rozdíl od svého muže, nacisty pohrdala. Podle Marie Čechové to byla hodná a milá paní, dokonce prý velmi statečná, pomáhala partyzánům. Tenkrát 19letá Marie z vesnice utekla s otcem, který se zachránil:  

„Zahrabal do hnoje. Ale nebyl tam dlouho, protože se dusil. Tak vylezl a potokem utíkal až na druhý konec dědiny, a tak nás už bylo víc a utekli jsme,“ vypráví Marie Čechová. 

Za pomoc partyzánům jí upálili otce i bratra 

V lese mezi Velkým a Dolním Újezdem nedaleko Hranic je křižovatka. Kdysi tu stávala malá osada Kyjanice. Tady vojáci wehrmachtu popravili 20. dubna 1945 devatenáct mužů z nedalekých Zákřov. Muže vinili z napomáhání nepříteli.  

Ještě než zajaté muže zastřelili, dva dny je brutálně mučili. Mnoho z nich mělo polámané končetiny. Mezi těmito zmučenými odbojáři stojícími nad vykopaným hromadným hrobem byli otec a jeho 17letý syn Markovi. 

Poslední žijící z této rodiny Svatava Kubíková rozená Marková vyprávěla, co se stalo, dozvěděla se to z poválečného vyšetřování: 

„Vykopali jámu, naložili do ní metrové špalky, polili benzínem. Museli vědět, co je čeká. Naházeli je tam a zapálili. Jak asi muselo být tatínkovi, jestli ještě vnímal, jak tam vedle něj stojí jeho kluk, jak hoří. Pomoc nebyla žádná. Ještě dnes slyším maminku, jak říká: ´Kdyby aspoň ten chlapec mi zůstal, kdyby aspoň…´,“ rozpláče se paní Svatava Kubíková. 

Vzpomínky pana Šabršuly, Minaříka, paní Čechové a Kubíkové zpracovali dokumentaristé z Post Bellm. V neděli 24. února 2013 jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas Rádio Česko po 10. hodině v Příbězích 20. století. 

Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.

Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace