Poslední vlak domů čínským dělníkům už ujel
Katalogy filmového festivalu Jeden svět.Foto: Tomáš Adamec
Posledním vlakem domů, tak se jmenuje snímek čínského režiséra Lixina Fana. Zobrazuje život námezdních dělníků textilních továren, kteří kvůli práci odešli ze svých domovů do měst. Svou rodinu tak vídají jen jedenkrát za rok během oslav Nového roku.
Celý proces, který mohutně zasáhl do života rodin, začal před více než 30 lety, kdy Čína zahájila svou ekonomickou reformu. Pak totiž naprostá většina lidí odešla za prací z venkova do města. Odcizení dětí od rodičů bylo tedy naprosto nevyhnutelné. Napětí ve vztahu ještě umocňuje tlak rodičů na to, aby děti dobře studovaly, protože právě s jejich studiem spojují i svoje naděje o lepší budoucnosti.
Lixin Fan tyto neutěšené skutečnosti čínského rodinného života zachytil na osudu konkrétní rodiny a vztahu rodičů s dcerou Quin. I čínské děti se ale chtějí bavit a mít radost ze života. Režisér filmu Posledním vlakem domů si ale myslí, že přísnost, se kterou vedou čínští rodiče své děti ke studiu, je čínskou tradiční a kulturní záležitostí.
„Je to dáno tou společností. Zamyslete se nad Čínou, zemí s největší populací na světě, 1,3 miliardy lidí, a každý chce najít práci a vyšplhat se co nejvýše na společenském žebříčku.Ta konkurence je hrozivá a děti z venkova mají startovní čáru o něco dál než ty z města. A tak nemají jinou cestu ven, než studovat a dostat se třeba na univerzitu a získat dobré zaměstnání,“ řekl Rádiu Česko Lixin Fan, jehož kamera zaznamenala i ostrý konflikt mezi otcem a dcerou Quin, která studia vzdala a rozhodla se jít do práce.
V souboji došlo i na facky – Lixin Fan na tento moment nevzpomíná rád, už proto, že se za dobu natáčení, kdy s touto rodinou strávil více než dva roky, s jednotlivými členy velmi sblížil. Podle jeho vlastních slov z hlediska filmařského musí ale i v takových situacích zůstat objektivní a do běhu událostí nezasahovat.
O odcizení s rodiči mluví velmi pragmaticky i hrdinka snímku Posledním vlakem domů, dcera Quin:“Když se mnou rodiče během mých 16 let téměř vůbec nežili, tak jak by tam mohly být nějaké city?“ ptá se v kolektivu svých kamarádek Quin a dodává své přesvědčení, že se rodiče zajímají především o peníze. To je sice pravda, ale o ty se zajímají jen a jen z toho důvodu, aby mohli zaplatit svým dětem dobré vzdělání a neskončily jako oni v textilních továrnách. A to je právě ten smutný paradox, který tento film odhaluje. Rodiče prožívají dvojí smutek.
Poprvé, když musí děti opustit, a podruhé, když děti, které se jim z důvodu jejich nepřítomnosti odcizí, opouštějí je. To potvrzují i slova matky Quin, která říká, že když odjížděli s manželem za prací, byl její dceři teprve rok. „Plakala jsem, nechtěla jsem ji opustit, ale neměla jsem na výběr, zatvrdila jsem své srdce a odjela s manželem.“
Film ukazuje bolestnou skutečnost, že poslední vlak domů mnohým rodičům čínských rodin ujel už v momentě, kdy nasedli do toho, který je odvezl do městských továren.
