26. dubna  2011 v 16:37  rubrika: Speciál

Nejsušší místo, nejmodřejší obloha a hvězdy na dosah. To je Paranal

Příjezd na Paranal - Foto: Naďa Bělovská

Příjezd na ParanalFoto: Naďa Bělovská

Chcete navštívit místo, kde prakticky nikdy neprší, kde je obloha údajně nejmodřejší na celém světě a kde jsou vám hvězdy blíž, než si dokážete představit? Rádio Česko se vydalo na cestu vyprahlou pouští Atacama, která vede na jednu z největších a nejslavnějších observatoří světa Paranal.

Observatoř Paranal leží na nejsušší poušti světa, v Atacamě, která se táhne na severu Chile v délce 1000 kilometrů. Dostat se k ní můžete po jediné silnici, která se vine mezi skálami, štěrkem a kamennými poli bez jediné rostliny. Cesta z civilizace trvá asi dvě hodiny, protože nejbližší město Antofagasta je vzdáleno 120 kilometrů. 

Nás veze pouští místní fotograf Glenn, který potvrzuje, že některá místa v okolí jsou úplně pustá: „Nejsou tady žádná zvířata, rostliny a vlastně vůbec žádné biologické formy životy, včetně těch nejmenších.“ 

Hudba, která hraje v Glennově autě, není právě chilská. Glenn si ji přivezl nedávno z Izraele, kde se zjišťoval, jak se dá nehostinná poušť využít k příjemnějšímu životu: 

„Vyrazil jsem do Izraele se skupinou obyvatel místního pouštního města Sierra Gorda, kteří se jeli od Izraelců učit, jak se dá kultivovat pouští půda, jak se dá zavlažovat, aby se na ní dalo něco pěstovat a já jsem s nimi jel jako fotograf. A tuhle hudbu jsem si přivezl proto, že mi Chile připomínala - život tam a tady je si totiž hodně podobný.“ 

Vylidněná pláň nabídla chilský ledek  

Kdysi se tato oblast nazývala vylidněná pláň Atamaca, nikdo tu nežil a nikdo ani nevyužíval zdroje, které sem příroda nadělila. Území původně patřilo Bolívii a teprve poté, co ho zabralo Chile, sem přišli první podnikatelé, kteří začali těžit velké zásoby chilského ledku. 

Ledek nastartoval chilský hospodářský boom a proslavil tuto zemi prakticky po celém světě. Poušti Atacama ale dlouholetou prosperitu zajistit nedokázal, vypráví cestou Glenn: 

„V době, kdy se ledek začal využívat, to Chile zajistilo obrovský ekonomický rozvoj. Do Atacamy přicházeli lidé, kteří tu zakládali města a vesnice a těžili tu ledek, který pak posílali na pobřeží. Éra ledku ale skončila ve 30. letech, kdy Němci objevili umělý ledek. Ledek se totiž vyvážel především do Evropy, protože v Evropě byly války a ledek se používal k výrobě výbušnin, samozřejmě i k výrobě hnojiv, ale hlavně výbušnin, a v Německu po něm proto rostla poptávka. Ale jen do doby, než Němci objevili ledek umělý. To tady v Chile způsobilo velkou hospodářskou krizi, protože najednou ledek nebylo kam vyvážet.“ 

Měď, zlato a molybden  

Poté, co ledek ztratil na popularitě, čekaly Atacamu těžká léta. Nakonec ale poušť lidem nabídla další zdroje příjmů. 

„Po mnoha letech utrpení a hladu se Chile znovu postavilo na nohy díky tomu, že se v tomto regionu začaly využívat další přírodní zdroje, hlavně měď. V celé oblasti jsou obrovské měděné doly, soustředí se sem prakticky veškerý chilský důlní průmysl a těží se tu také například zlato nebo molybden a některé další nerosty.“ 

Jsou to právě cenné nerosty, které táhnou do nehostinné pouště stále mnoho lidí, popisuje Glenn: 

„Díky těžbě je tady v regionu dost práce a dobře placené práce, ale pracovní i životní podmínky v poušti jsou tvrdé. Přesto sem ale důlní průmysl táhne obyvatele z celého Chile, protože práce spojená s těžbou nerostů dobře vynáší.“ 

Doly ale leží obvykle daleko v poušti, třeba dvě hodiny jízdy od Antofagasty, která je hlavním centrem regionu, a v jejich okolí se proto muselo vytvořit zázemí, aby lidé na místě mohli žít a pracovat. Mimochodem, i fotograf Glenn vyrostl právě v takovém těžebním městečku: 

„Já jsem se narodil u dolu Chuquicamata, což je největší důl, který kdy byl na těžbu mědi otevřen, a já jsem se narodil v táboře, který vyrostl právě v okolí tohoto dolů pro lidi, kteří v něm pracovali. Teď už ale ten tábor neexistuje, důl ano, ale tábor ne, takže místo, kde jsem se narodil, zmizelo ze zemského povrchu,“ popisuje své dětství Glenn, zatímco nás už hodinu veze vyprahlou krajinou. 

Velmi blízko oceánu, přesto sucho  

Petr Kabath, ESO - Foto: Naďa Bělovská

Petr Kabath, ESOFoto: Naďa Bělovská

I když leží hora Paranal pouze 12 kilometrů od pobřeží Tichého oceánu, jde o jedno z nejsušších míst na světě. Na některých místech v této poušti neprší roky stovky let a dokonce tisíce let a najdete tu i oblasti, kde nebyly zaznamenány žádné srážky, kam až lidská paměť sahá. 

Také na Paranalu prší minimálně, dokládá astronom Petr Kabath z organizace ESO, jeden ze tří českých odborníků, kteří v Chile pracují: 

„Prší tu málo, osobně jsem tu zažil déšť, ale ono to funguje tak, že se přivalí mraky, ale ne že by pršelo tak, jak jsme na to zvyklí z Čech. Paranal jedinečná observatoř proto, že máme spoustu dní, kdy je počasí velice dobré pro pozorování, ne jako dnes, že jsou zrovna vidět mraky, ale normálně je zhruba 300 nocí jasno, bez obláčků.“ 

Nízká vlhkost vzduchu a stabilní atmosféra přeje pozorování hvězd  

Díky tomu je tu ideální nízká - pouze 6procentní vlhkost vzduchu a stabilní atmosféra, která je pro pozorování hvězd a vzdálených galaxií důležitá: 

„V Čechách hvězdy blikají, protože atmosféra je nestabilní, kdyžto tady na Paranalu, když jsou výborné podmínky, vidíte nádherný, jasný obraz hvězdy.“ 

Paranal navíc leží daleko od civilizace, ve výšce 2600 metrů nad mořem, takže tu neexistuje prakticky žádné světelné znečištění a pohled na hvězdy neničí ani prach ze silnic. 

Obloha je tu nádherně tmavá, a právě proto tu stojí čtyři osmimetrové dalekohledy, známé pod společným názvem Very Large Telescope, tedy Velmi velký dalekohled. 

Obří dalekohledy 

Každý z dalekohledů má ovšem i své vlastní místní jméno, v originále v místním jazyce kmene Mapuche, které samozřejmě souvisí s hvězdami. Teleskopy nesou názvy Slunce, Měsíce, Venuše a také souhvězdí Jižní kříž a dohromady se dají velmi dobře kombinovat, vysvětluje astronom Petr Kabath: 

„Co se dá dělat s dalekohledy je to, že je můžete všechny propojit dohromady a můžou fungovat jako jeden dalekohled, což se jmenuje interfometr. Anebo můžou fungovat každý zvlášť. Dalekohledy mají zrcadla, která jsou identická, je to průměr 8,2 metru a každý z těch dalekohledů má jiné instrumenty, které se dají potom používat právě na pozorování. Pozorovat se dá v podstatě všechno: můžete pozorovat vzdálené galaxie, můžete pozorovat planety z naší sluneční soustavy, planety cizích slunečních soustav a objevovat nové planety, objevovat nové galaxie, objevovat nové hvězdy. „ 

Dalekohledy změřily hmotnost centrální černé díry 

Jeden z dalekohledů VLT - Foto: Naďa Bělovská

Jeden z dalekohledů VLTFoto: Naďa Bělovská

Právě tím jsou místní dalekohledy specifické, doplňuje astronom Jan Palouš, který Českou republiku zastupuje v Radě Evropské jižní observatoře. Ten také vysvětluje, k čemu především se dalekohledy na Paranalu využívají. 

„Jedno z použití těchto dalekohledů je k prozkoumávání těch vzdálených objektů, těch velmi vzdálených galaxií, které máme. To, čemu se říká Hubble deep field nebo Hubble deep fields, tj. vzdálené galaxie, které byly objeveny Hubbleovým teleskopem, a tyto dříve neznámé objekty, ty objevil Hubbleův teleskop, tak je dnes možno provádět tady odsud spektroskopická pozorování těchto objektů a zjišťovat mnoho jejich charakteristik. Například jejich vzdálenosti, jejich stáří, jejich chemické složení a tak dále. Jiné použití, které se často tady realizuje, to je pozorování středu mléčné dráhy. To je odsud velmi dobře viditelné, tady na jižní obloze, kde máme vidět nejen Jižní kříž, Velké a Malé mračno Magellanovo, ale také střed naší galaxie, který je ve směru souhvězdí Střelce. Tam je takzvaná centrální hvězdokupa. Je to několik desítek, možná i stovek poměrně mladých hvězd. Je právě na tom ta záhada, jak se tam ty hvězdy dostaly, jak tam vznikly, které se pohybují okolo toho centrálního tělesa mléčné dráhy, což je černá díra ve směru, my tomu říkáme zdroj sagitarius a. Tato černá díra působí, že ty hvězdy této hvězdokupy se pohybují okolo této černé díry podobně snad jako planety okolo Slunce. Profesor Genzel a jeho lidi používají VLT k tomu, že oni jsou schopni proměřovat dráhy hvězd okolo té centrální černé díry. To je poměrně velmi jemná věc, protože musíme si uvědomit, že vše se odehrává uvnitř úhlového rozměru jedné obloukové vteřiny. Uvnitř jedné té obloukové vteřiny, což je nesmírně malý úhel, tak to je metoda například, která umožňuje odhadnout hmotnost té centrální černé díry, která dnes víme že je zhruba dva až třikrát 10 na šestou, neboli dva až tři miliony hmotností Slunce.“ 

Díky unikátním vlastnostem dalekohledů je Paranal vlastně továrnou na astronomické objevy, dá se říct, že ty jsou tu doslova na denním pořádku. A na co konkrétně tu světové astronomické špičky v poslední době například přišli? 

„Bylo tady prokázáno, že planety v cizích slunečních soustavách mají atmosféru. To znamená, že se charakterizují atmosféry planet v cizích slunečních soustavách, že vůbec ta planeta má atmosféru, jak horkou atmosféru, z čeho se skládá. To je možná jeden z největších objevů, co tady ty dalekohledy můžou poskytnout.“ 

Ještě výkonnější teleskop 

Pomocí velmi velkého dalekohledu se ale také podařilo například pořídit první obrázek planety mimo naši sluneční soustavu a astronomové jeho prostřednictvím také změřili stáří nejstarší hvězdy, kterou v naší galaxii známe. A to není všechno. 

Už brzy má být totiž obloha chilské poušti atacama ještě blíž. Na protější hoře vedle Paranalu se totiž už brzy začne stavět nový, podstatně výkonnější teleskop, ukazuje jeden místních průvodců: 

„Toto je hora Cerro Armazones, která dosahuje výšky 3000 metrů, a právě na ní chce ESO postavit budoucí evropský obří teleskop, tzv. ELT. Cerro Armazones je velmi podobné Paranalu a v příští dekádě tam postavíme teleskop, který bude se zrcadlem o průměru 42 metry největším dalekohledem na světě.“ 

Tento teleskop, který přijde na miliardu eur, už bude schopen i fotit planety v cizích slunečních soustavách, což zatím možné není. Je jasné, že pro astronomy je život observatoři nesmírně zajímavý, ale není idylický, a proto se tu také odborníci střídají. 

Přísná pravidla na observatoři 

Petr Kabath tráví na Paranalu 80 dní, během kterých musí dodržovat místní poměrně přísná pravidla. Prakticky všechno se na Paranal musí dovážet, a to včetně vody a každý proto musí hlásit jakýkoliv únik vody i každý kapající kohoutek. Kvůli nadmořské výšce je tu zakázaný alkohol a venku se v noci nesmí svítit. 

V praxi to znamená, že všechna okna musí být po západu slunce pečlivě zatažena a pokud jedete na observatoř za tmy, nesmíte v autě používat dálková světla. 

„Když máte dálková světla zapnutá a jedete nahoru a svítíte zrovna tím směrem, kam se dívá dalekohled, tak pak vidíte světlo za aut. Třeba ty vzdálené galaxie jsou tak slabé objekty, že potřebujete každý foton z galaxie, aby byla ta galaxie byla vůbec vidět. A vám do toho svítí dálková světla, tak m áte víc fotonů z těch dálkových světel než z té galaxie.“ 

Po práci legraci 

Na Paranalu žije přibližně až 100 lidí a pokud nepracují, potřebují si odpočinout a odreagovat se. V okolí ale není prakticky nic kromě kamení a organizace ESO proto pro tyto účely musela observatoř speciálně vybavit: 

„Máme tělocvičnu, máme lezeckou stěnu, máme bazén, které je ve foyeru, máme sál, kde se dají promítat filmy, máme knihovnu, takže dá se tady trávit i volný čas i když ho moc není,“ uvedl Kabath 

Každý odborník se totiž snaží čas, který na Paranalu získá, věnovat co nejvíc práci. A jak vypadá vlastně takový den astronoma na observatoři vypadá? 

„Pozorování se dělají v noci. Přes den probíhá údržba dalekohledů, v podstatě chystání dalekohledů na noc na pozorování. Když máte noční službu, tak musíte vstát, stihnout se najíst, potom před západem sluníčka přijet nahoru do control room, nachystat si pozorování a pak v podstatě celou noc nespíte a pak jdete spát zase krátce před východem sluníčka po snídani. Takže v zimě to může být 12 hodin, ale v létě zas je to velice krátké,“ popisuje svoji práci astronom Petr Kabath, jeden ze tří českých odborníků, kteří na Paranalu pracují. 

Astronomický ráj to na pohled  

Rádio Česko v poušti - Foto: Naďa Bělovská

Rádio Česko v pouštiFoto: Naďa Bělovská

Nejen pro něj, ale prakticky pro všechny odborníky, kteří se tu střídají, je místní observatoř astronomickým rájem, kam se s nadšením vracejí. 

I pro běžného smrtelníka je ale návštěva Paranalu velký zážitek. A nejen kvůli pohledu na oblohu, na které můžete vidět tolik hvězd jako málokde na světě, ale i kvůli neuvěřitelnému tichu, které v poušti panuje. Svůj život si tu asi málokdo z nás dovede představit. 

 

Nejsušší místo, nejmodřejší obloha a hvězdy na dosah. To je Paranal. Příspěvek Nadi Bělovské.

Vložit na svůj web

Autor:  Naďa Bělovská  (nab), Marián Vojtek  (mvo)
Pořad: Reportáž Rádia Česko  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: už nevysíláme  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas