Rady pro setkání s divočákem: Buďte zticha, nenápadně se „vypařte“ nebo vylezte na strom

Oko prasete divokéhoFoto: Fotobanka Stock.xchng

Letos se přemnožili divočáci a teď v zimě se ze sklizených polí stahují do lesů k městům. Upozorňuje na to i Právo.

V lese prasata divoká škody nepáchají, spíše pomáhají rozrývat půdu, čímž se zemina provzdušní. Způsobují ale problémy v zemědělských kulturách, v lánech kukuřice a řepky. 

„Tam jsou od jara až do zimy, kdy se pozdě sklízí, a divočáci si tam zalezou, dělají škody a nemají důvod vůbec vycházet, protože tam mají, klid, kryt i potravu… Navíc se velmi těžko loví v těchto obrovských lánech,“ řekl Rádiu Česko předseda Obvodního mysliveckého spolku Praha 8 Jaroslav Šprongl. 

Snížit populaci divočáků lze pouze intenzivním nočním lovem, což se ale nedaří. „Poslední desetiletí to v podstatě stále přibývá,“ dodal. 

Lidé, kteří mají zahrady, se mohou před vetřelci z lesa chránit pachovými ohradníky. Jsou účinné, ale drahé. 

„My jsme to v té Troji zkoušeli, ale není to univerzální záležitost. Je třeba lovit, protože ti divočáci jsou mazaní, vědí, že ve městech se jim nic nestane, jsou na tom lépe než někde v horách, kde jezdí čtyřkolky a plaší je, takže se oni naopak stěhují do lidského biotopu. A když se tam potom párkrát vystřelí, tak oni přece jenom vědí, že to je nebezpečné, a tak třeba odtáhnou,“ upozornil myslivec. 

Na divočáka raději nekřičte  

Obvodní myslivecký spolek Praha 8 spolupracuje s pražskou čtvrtí Troja a s tamním starostou. Lidé se na myslivce často obracejí právě kvůli divokým zvířatům. 

„Divočáci se dokonce objevují už v areálu nemocnice Bulovka a v Troji. Lidé se bojí, i když by nemuseli. Říká se třeba, že v Troji jednou zastavila noční tramvaj a lidé nevystupovali, protože na refýži stála bachyně se čtyřmi selaty,“ uvedl Jaroslav Šprongl. 

Divočáci jsou plaší, a i proto se těžce loví a lehce přemnožují. Jak se přesto při setkání s divokým prasetem chovat? „Já asi bych vylezl na strom, když už by k tomu mělo dojít, ale já chodím do lesa desítky let a neměl jsem to štěstí.“ 

Zakřičet na divočáka by i přes jeho plachost Šprongl nezkoušel: „Já bych byl tiše a snažil se vypařit."