18. prosince 2017 v 12:05 |

Ian Mikyska: Slyšet ne něco, ale spíše podle něčeho, s něčím

Ian Mikyska: Slyšet ne něco, ale spíše podle něčeho, s něčím
slyšet...
18. prosince 2017 v 12:05 |

Ian Mikyska: Slyšet ne něco, ale spíše podle něčeho, s něčím

V červnu 2017 podnikl Ian Mikyska cestu do Arménie a Gruzie. Během ní spolu s Prokopem Jelínkem sbírali obrazový i zvukový materiál pro video-instalaci do Arménského centra současného a experimentálního umění v Jerevanu, Seeing not something, but rather with something, according to something (3. 10. – 14. 10. 2017). Materiál je využitý také v této čistě zvukové kompozici pro Český rozhlas: Slyšet ne něco, ale spíše podle něčeho, s něčím.

Jedná se o něco jako experimentální cestopis, který posluchače mluveným slovem provádí nejen po reálných a specifikovaných místech, ale i po jednotlivých složkách zvukové a hudební struktury. Vedle terénních nahrávek je hlavním zdrojem zvuku pětistrunné a šestistrunné banjo. Pozornost posluchače je vedena od melodie jako hlavního hudebního, tedy myšlenkového, konceptuálního prvku, přes zvukovou informaci o daném prostředí k samotné materialitě zvuku: často chaotické detaily, vedené vlastnostmi a danostmi materiálu a situací – jak v terénních nahrávkách, tak v banju: struny, blána, smyčec, elektromagnetické vibrace a různé objekty.

Název pochází z eseje Oko a mysl francouzského filozofa Maurice Merleau-Ponty – citát původně hovoří o zraku. Merleau-Ponty se snažil pojednat zrak jako aktivitu, která je v dialogu s jevy, se kterými se setkává. Podobně je zde přistupováno ke slyšení – poslech jako ladění sebe k něčemu. Zvuk nás vede, přemisťuje nás, a my můžeme tento pohyb plně prožít, a také reflektovat to, jakými prostředky je tento pohyb uskutečňován: pomocí melodie, harmonie, rytmu, či terénními nahrávkami, tedy tvorbou virtuálního prostoru, nebo soustředěním na samotný zvuk, tedy jednotné a stálé pozornosti.

Posloucháme jiným způsobem hudbu a jiným krajinu: bližší poslech, který necháme „vést“, však opozice mezi těmito dvěma póly stírá; hudba se stává krajinou, krajina se stává hudbou. Soustředění na doznívající tón se rozlévá do prostoru. Pomalost, ticho a klid – klid aut, deště, louky, dlouhých tónů – dává možnost na všechno naše poslouchání nazírat z místa většího klidu a soustředění.

Projekt podpořilo Velvyslanectví České republiky v Jerevanu a Arménské centrum pro současné a experimentální umění.