Hlavním předmětem výzkumu je myšlenka, že Musique Concrète i Foley Art (umění tvorby filmových ruchů) se zabývají podobnou koncepcí zvukových objektů. V tomto případě každý nahraný objekt zastává jednu oblast zájmu, a to filmovou tvorbu, akusmatický zvuk a akustickou ekologii. Zvukové pole bylo zvolené tak, aby posílilo hmotnou podstatu zvuku a tím podpořilo jednotlivé objekty. Tento výzkum směřuje k teorii zvukového objektu jako zvukového aktéra místo odkazování k objektu jako ke konkrétní, hmotné věci. Přesto je každý tento zvuk schopný vyvolávat asociace a propojovat se se svojí referenční hodnotou. To dokládá představu o zvuku který hraje, ve smyslu účinkování a fiktivnosti.Na základě těchto předpokladů je kompozice této skladby hlavně dílem dramaturgie.

Podstatou dramaturgie jsou tři různé koncepce času. Tyto koncepce vycházejí z již zmiňovaných třech oblastí výzkumu. Jsou to čas jako délka/trvání, čas jako rytmická struktura, a čas jako časový rámec ve společnosti. Každý z objektů dodržuje jednu časovou koncepci, hlavně z toho důvodu, že k nim můžeme přistupovat jako k představitelům jedné specifické oblasti. Základem naslouchání ke kterémukoliv z těchto zvuků je myšlenka kontextualizace, která potvrzuje mnohoznačnost bezpodmínečně přítomnou v redukovaném poslechu. Velká část těchto myšlenek je předmětem rozpracovaného textu „staging sound fiction“, který předkládá tvrzení, že nahrávka zvuku nemůže nahradit zkušenost s poslechem jejího zdroje, je to zkušenost sama o sobě.