Experimentální rozhlasová hra Ukradené písničky volně navazuje na aktivity projektu Rádia IVO, který jsem založila společně s Petrem Markem v roce 2004. V roce 2006 jsme přizvali ke stálé spolupráci Mariána Moštíka. Rádio IVO je improvizovaná (tedy pokaždé původní) rozhlasová hra přenesená na divadelní jeviště. Text hry vzniká improvizovaně na místě, v reálném čase se mixuje z pěti různých zdrojů ruchová a hudební stopa. Výsledná vizuální podoba není náhodná, tři staticky nasvícení aktéři tvoří záměrně "neatraktivní" složku celého představení.
Můj autorský projekt Ukradené písničky částečně navazuje na poetiku Rádia IVO, s tím rozdílem že vychází z předem napsaného scénáře a výsledná podoba je fixovaná v čase. Tedy na rozdíl od Rádia IVO jsem pracovala se střihem a kompozicí. Idea však zůstala, co nejvíc reálných zvuků a ruchů. Výsledný tvar pak vypadá jako soundtrack k neexistujícímu (v tomto případě krátkému) filmu.
Tématem radiofonické kompozice je komunikace s lidmi, s televizí, s počítačem a s kočkou záhadou. Co by se snad dalo považovat za konceptuální přístup, je fakt, že se ve hře pracuje s věcmi, které jsou tak trochu pravda ... jedna scéna ze života domácnosti... Třináctiletý Jakub komunikuje spíš s počítačem než se svojí matkou a s mladším bratrem, který si zase nejlépe rozumí s televizí. Do celé situace zasáhne kočka záhada a sociální pracovník. Budou spolu nakonec všichni mluvit?
[
