Projekt31. února 2009, 0:05  

Zlomený klíč k určování osudů: Život a doba Hildegardy S.

hildegarda

hildegarda

Koncept: Alex Švamberk
Hudba: Game & Co

George Cremaschi - kontrabas
Miroslav Posejpal - cello
Alexandra Čedíková - akordeon, xylofon, elektrická kytara
Alex Švamberk - samply, perkuse, nahrávky hlasů
Jana Kneschke - elektrické housle


Andrea Švamberková - hlas

Hilda zažila všechno, co přineslo šílené dvacáté století. Narodila se ještě za Rakousko-Uherska, prožila obě světové války a všechny změny, které přinesly. Vyrůstala za první republiky, přihlížela jejímu konci, poznala nástup komunismu i jeho pád. 

Když jsem si uvědomil, že její život ukazuje, co všechno se v minulém století odehrálo, natočil její vyprávění - od toho jak nechtěla, aby maminka prodala kozu Lízu, kterou chodila pást, až po oslavu, kterou pro ni uspořádali k devadesátinám v hlucháku ve Valašském Meziříčí, kde po většinu života učila a přesluhovala dlouho do důchodu. Dokonce dostala titul zasloužilá učitelka. 

Necelá půlhodina umožňovala zachytit jen výseky z jejího života ve kterých bylo využit pouhý zlomek z více než pěti hodinové záznamu vyprávění. 

Následující texty její portrét i obraz doby doplňují 

 

Zlomený klíč k určování osudů...

Vložit na svůj web

Maminka si vzala vdovce, který už měl tři děti, dvě dcery a syna. S maminkou měl další tři dcery. Měly jsme samá česká jména Hermína, Hildegarda a Marta, Marta je taky německé jméno. Bylo to ještě za Rakouska-Uherska,. Tatínek byl rakušák, on první republiku moc nemiloval. Všechny tři jsme nakonec vystudovaly, byly jsme učitelky. Tatínek byl úředník a maminka v domácnosti. A když bylo po válce, myslím po té první, tak maminka vyvařovala pro učitele na Halenkově, takže z toho něco káplo, moc ne, ale aspoň něco, protože těch peněz opravdu nebylo. Tehdá po válce nebylo nic, mléko nebylo, nebyl cukr, nebyla mouka, jenom ta, co nám tehdy poslali Američani, ale sehnat ji , to byla úplná hrůza. Všeho bylo málo. K bytu od Thoneta, co jsme měli, patřil pozemek, tak jsme ho začali obdělávat. Ze starší sestry byl hotový agronom. Ta se věnovala tomu, co a kdy se má kam zasect a kdy je zralé zrno. A taky jsme chovali zvířectvo. Měli jsme kuřata, krůty, jedli jsme je a vajíčka prodávali. Židovi. Za pár haléřů. 

Ústav pre hluchonemých
Já jsem vystudovala na Kladně. Potom jsem chtěla učit na Valašsku. Jako abiturientka ústavu jsem si podala žádost . Na pět okresů. Mně bylo jedno kam, jenom abych učila, ale na žádném okrese nebylo místo. V tu dobu se uvolnilo místo na škole na Halenkově, kde jsme bydleli, ale jenom na zastupování. Tak jsem šla k hejtmanovi se ptat, na jak dlouho by to bylo. Na měsíc, na dýl nemáte naději, řekl. 

Když nebylo naděje, tak jsem poslala žádost na Slovensko. A odtamtud mně náhodou přišlo kladné vyřízení: Můžete nastoupit ihned. Ale na ústav pre hluchonemých. Tak jsem říkala, marná sláva, tak pudu na to Slovensko. Nedá se nic dělat. Spakovala jsem koš a jela do Kremnice. Městečko krásné, hornaté, zdravý vzduch, všecka čest. 

Sice jsem už byla odrostlá, ale jela jsem s maminkou. Když jsem šla z nádraží, to se de z takového kopečku dolů do hlucháku, tak jsem potkávala děti, které rukama šermovaly. Říkala jsem si, propánaboha, jak to budu učit. Já to neumím. Co s těma děckama budu dělat. Na hřišti před hluchámem hrály děcka fotta. Jakýsi cikán je tam rukama dirigoval. Ježíšmarjá, tam já nebudu dělat . Šla jsem za ředitelem. Byl to starší pán, velice sympatický Slovák, velice. A on mě říkal, ať to zkusim. Že to za dozoru jeho i odborníků dokážu. No a tak jsem tam začala, protože mně nic jiného nezbývalo, já jsem peněz neměla, z rodičů už žila jenom maminka s malým důchodkem, tak jsem vzala aj ty hluchoněmé. Teďko se říká neslyšící, protože ony jsou němé, jen neslyší. My jsme ale nesměli učit posunkovou řeč. Tehdá se razila cesta, že ty děti přijdou do normálního prostředí a taak musí umět odezírat, protože ostatní neznali znaky, takže se jim dívali na ústa. Ale ve fabrice se velice dobře uplatnili, protože byli pracovití. 

Na Slovači
Já jsem odjakživa měla velice ráda společnost. Nebyla jsem nijak extra vynikající krasavice, ale měla jsem jednu ohromě kladnou vlastnost a sice, že jsem byla veselá a že jsem velice rozuměla humoru a sama jsem legraci dělala. V Kremnici jsme měli svou společnost a jednou se ta společnost sešla a já jsem tam nebyla, nevěděla jsem o tom. Bylo asi půl dvanácté v noci a na mě bouchali. Říkali: - oblečte se, pojďte se s nama se bavit, protože bez vás tam neni žádná zábava. A já jsem se oblékla a šla . Takže já jsem pro zábavu. Já se bavila ráda. 

Taky jsem ráda tancovala. V Kremnici pořádali čaje každou neděli. Vyhrávala kapela, ve které byli učitelé z hlucháku. Na klavír tam hrál nějaký Vašek. Tehdy byly populární různé šlágry a nejmodernější byl Černá čára na zdi, bílá vedle ní. A když jsme byli v kole a písnička měla končit, tak jsem řekla Vašku, udělala jsem prstem čáru a už běžela Černá čára na zdi, bílá vedle ní a dál se křepčilo. 

Za mládí jsem s tím humorem získávala, ale teď často se dostanu do strašné situace, když s někým mluvím a já řeknu něco v legraci a ten člověk to veme doopravdy, svěsí koutky, má vážný obličej, úplně tragický... Lidi nedovedou pochopit srandu. 

Fešáky jsem taky měla, to je marná sláva. Jeden mě opravdu chtěl, sliboval, že si mě veme a tak dále.Štyři roky to se mnou vydržel. A já jsem se jenom odtahovala, nedokázala jsem projevit cit. Nedokázala jsem pohladit, chytnout za ruku.To byla studená výchova v rodině. Marta to překonala, ale já ne. Čehúni do Dunaja. 

Toto bylo všecko do osmatřicátého roku. Potom se to zostřovalo, nastoupil tam ten kněz, co byl potom popravený, Tiso. To byla očividná změna, začali proti Čechům. Čehúni do mecha a mech do Dunaja .Taková kantorka, která tam učila, sotva mohla přejít přes náměstí, jak na ní škaredě pokřikovali. Čehúni von. No tak jsem šla von. Jenom jsem zazpívala tu písničku Sedm let jsem u vás sloužila, ještě jste mne vyhnali. Bylo to sedm roků od jednatřicátýho do osmatřicátýho. Kdyby mě nebyli vyhnali z Kremnice, byla bych zůstala na Slovensku, mě se tam tenkrát líbilo. 

Za druhé války
Potom jsem učila sedm let ve Valašské Polánce. Byla to, musím říct, velice pokroková vesnice. Jednou se stalo, to bylo právě za heydrichiády, že řídící školy poslouchal Londýn a zapomněl vypnout školní rozhlas. Na celou dědinu pustil, co vysílali z Anglie. Ale nic se nestalo, protože lidi tam byli opravdu velice uvědomělí. 

Řídící měl syna a ten syn partyzánům, co byly v lese - na Valašsku je hodně lesů - nosil různé zprávy a jídlo. Jednou se podařilo utéct dvěma lidem, byli to myslím Jugoslávci a oni měli tyfus. Řídící je přechovával v besídce, než je mohli odvést pryč. Nikdo nic neřekl, takže lidi tam byli spolehliví. Teď se na to jinak dívá. Dělá se z toho legranda, ale tenkrát to tak nebylo. O život šlo. O život . Přišli takoví esesmani a hotovo. A kdepak zbraně za heydrichiády. Jenže tatínek byl velitelem hasičů, a protože to dobře dělal, dostal jakési vyznamenání a šavli, která nebyla ani ostrá, taká spíš parádní jak účelná. Do takové pochvy ji vždycky strčil To eště vidim, byla taková černá se žlutým malovaná. Když si jich nechal nastoupit, tak vždycky měl tu šavli po boku pověšenou. No to byla tehdá nádhera v takové vesnici . 

Dědečkova šavle
No a když byl protektorát a byla heydrichiáda, tak jsme se tenkrát báli si něco od zbraní nechat. Maminka říkala, proboha, co my budeme dělat s tou šavlí. Za heydrichiády to bylo strašně přísné, oni dělali prohlídky, chodili od domu k domu. Jim bylo jedno tupé, netupé, že, oni na to nehleděli. Tak co včil s tim. My jsme v tom viděli zbraň. 

My jsme měli šopu, tak nás napadlo - dáme to za to dřevo, to tam strčíme. Tam to bude dobře. Učinili jsme tak, jak řekli. Do rána se nám to rozleželo - ne, to by nebylo jisté, můžou to dřevo odhrnout. Tož to si nedovede představit, kdo neprožil tu atmosféru toho strachu za heydrichiády, tak to nedovede pochopit . To sme se báli špendlík ukázat, odlepovali se všecky známky z dopisů, kde byl Masaryk, nebo kde byl Beneš, všecky jsme je museli pálit. 

Tak jsme vytáhli tu šavli ven a se sestrou jsem si říkali, pudeme na most a hodíme ji do Bečvy. Byla velká voda, ale zas sme si říkali, co když ji někde vylověj, budou pátrat, oni pátrali po každém střípku. Ta situace byla opravdu nemožná. 

Pani, co k nám chodila pomáhat, ona byla taková bytelná, silnější, tak ta paní říkala: Já ju přelomím a vyhodíme ju ven. Ona si tu šavlu dala na práh a hip na ňu. Hépala tam, skákala, ale šavla kdepak,byla furt celá, to byla ocel, rozšlapat, rozlámat se nedala. 

Co včil? Zlámat nešla, tak eště zbývala jedna možnost: zastrčíme ji tam do toho prostředního záhonku, hodně hluboko zakopeme, hlínu na ni dáme a tam ji pochováme. Tak se stalo . Tam se strčila hodně hluboko, zahrnula se hlínou, kytky se na ni nasadili. Tam odpočívá do dneška. Takže tak dopadla ta tatínkova odměna. 

Možná tam ta šavle je dodneška. V jakém stavu je dneska, to nevím. Už to je kopa roků. Zeď bude zrezavělá, už nebude k ničemu. Potom, když už se doba změnila, jsem měla chuť, abysme se tam podívali, vykopali ji, ale zešlo z toho. 

V pětačtyřicátém roku, když osvobozovali město Vsetín Rusové, tak jsme byly ve sklepě. Tam jsme čekaly, až to všecko skončí, protože v okolních horách bylo velmi mnoho partyzánů , kteří útočili. Němci obsadili ulice a z každého baráku vybrali někoho a postavili ke zdi a jedině náš barák měl to štěstí, že od nás jako nemusel niko jít tam, že nikoho nezajali 

Rodná strana
No já jsem ve straně byla, ale jak jsem to všecko potom prokoukla, tak jsem nakonec ze strany vystoupila. V jednadevadesátém roku, protože jsem viděla, že to, co se dělo, bylo nemožné a taky kruté. 

Všecky metály jsem vyhodila. Aj zasloužilou. Já jsem byla opravdu tak rozhořčená, že jsem byla ošizená, podvedená, tak jsem všecko vyhodila do hajzlu - aj to vyznamenání. Ale poctivě řeknu, když v dnešní době vidím tu nespravedlnost, tak kdybych šla do strany, tak bych šla zas do té komunistické, nebo do žádné. Ale nejlepší je do žádné. 

Nakonec jsem přišla, že to bylo na hovno, protože to, co jsem říkala na všech těch schůzích, byly samé prázdné věci. A když jsem to vedla jako instruktorka, dostala jsem napsané, co mám říct a co neříct. Všecko bylo formální. Škoda mojho času. Já jsem tam trávila hodiny. Kecalo se, mluvilo, kouřilo. Sotva jsem dýchala. 

Plus z toho jedině bylo, když se jednalo o něco ve vesnici, když třeba chtěli dejme tomu hřbitov. Taky se mluvilo, jednalo se o tom, aby tá vesnice měla svůj vlastní hřbitov. Ale nakonec se toho docílilo, ten hřbitov se tam udělal, V Brňově. Hřbitov maj a prej velice pěkný. Ale jinak ty schůze byly plané. Zbytečné. Nemělo to žádnou cenu 

Taky jsem byla v jedné komisi, co jsme přesvědčovali lidi ve Lhotce nad Bečvou, aby vstúpili do JZD. A to bylo velice jednoduché, když jsme tam přijeli, tak se tam zavřeli do chléva a pustili na nás psa. Takže žádné řeči nebyli. Nic. Dokud jsem nepřesvědčila se o opaku, tak jsem tomu věřila furt. To je strašné, ale já ti řeknu. Fanatismus, to je tak něco strašného. Člověk může položit život a je to pro špatnou věc. 

Na břehu Bečvy
No jestli se ve devadesáti letech cítím sama, jestli bych potřebovala nějakou společnost, tak rozhodně bych řekla, že v tom věku většina lidí potřebuje žít ve společnosti nebo mít společnost, Když už neslyší nebo špatně vidí, tak se potom cítí strašně opuštěný, je osamělý ... 

Já sama osobně mám ráda a vždycky jsem měla ráda společnost. Velice nerada su dlouho sama. To je fakt. Hledám společnost. 

Člověk už dlouho nevydrží u čtení. Ani u těch novin, které odbírám, , přečtu si je, ale potom radši vypluju z chalupy a du ven na břeh Bečvy. Tam se cítím volná, v přírodě, to je moje. Necítím se samotná, i kdybych seděla čtyři hodiny na lavičce sama. Tam mě vůbec nic netísní a je mně tam velice dobře. Ale doma v chalupě, mezi těmi stěnami, tak to je úplně něco jiného. Z uzavřeného prostoru na člověka dýchá, že je ohraničený něčím, a už není tak volný, svobodný. Na mě to aspoň tak působí. 

Autor:  Alex Švamberk, Miroslav Posejpal

Nové články v rubrice

  • 29. dubna  2016 v 22:00       rubrika: Projekt

    NA POMEZÍ SAMOTY

    Zvuková krajina Na pomezí samoty je kompozice sestavena z terénních nahrávek zaznamenaných během mapování sonického prostředí mostecké uhelné pánve a vznikla v rámci stejnojmenného mezinárodního uměleckého projektu,...

     
  • 7. března  2016 v 13:39       rubrika: Projekt

    Tomáš Pálka: Oasis - Six Elements

    oáza… nechávám se unášet zvuky, které mě obklopují. oheň… žár srdce spojuje nekonečnou tvořivou vibrací. nevyhořím. země… vstávám a padám, krok za krokem. ve spojení se zemí se odpoutávám do výšin. kov… a zvony rezonují do dáli v pestrých harmoniích. múza, čistá a ryzí. voda… nekonečný proud a plynutí. po každém ponoření hluboký nádech poznání. dřevo… symbol. tady a teď. ano, teď žiju, ne včera, ne zítra. právě teď a právě tady. rodina… cítím vděčnost za duchovní poznání, které zažívám v rodinném kruhu. nevyměnil bych cokoli za možnost, být co nejvíc s dětmi a objevovat tak jejich svět a vlastně i ten svůj, společně. společný svět. oáza.

     
  • 26. února 2016, 22:00     Audio  rubrika: Projekt

    Christina Kubisch, Christopher Williams: Groundwave Rondo (Magnetic traveling)

    Spolupráce mezi skladatelkou a zvukovou umělkyní Christinou Kubisch, která se zabývá fenoménem elektromagnetické indukce již od 70. let minulého století, a hráčem na kontrabas a zvukovým umělcem Christopherem Williamsem,...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2016 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace