Úzkokolejná tramvajová linka mezi Libercem a Jabloncem se láme zatáčkami z kopce do kopce, projíždí vesnicemi, závodí s vlakem, chvíli se řítí i lesem. Jedno město postupně řídne, mění se v ruiny, rozpadá se, pak se všechno zase skládá dohromady - Liberec přechází v Jablonec a naopak. Radiofonická kompozice, která tuto pozoruhodnou linku zachycuje, tvoří jednu z forem díla nazvaného „Tramvestie“.
Jeho výchozím tvůrčím principem je sběr a zpracovávání nahrávek vybraných osob, popisujících danou jízdu. Tramvestie takto existuje jako nekonečný, celoživotní cyklus textů, lze ji spatřit i v podobě textových objektů, mj. jako instalaci přímo v/na jednom z tramvajových vozů liberecké MHD, v grafické úpravě Jana Měřičky.
Zvuková kompozice se pokouší rekonstruovat obraz celé cesty, a to především střihem zvuků a získaných popisů. Promluvy, často montované do dialogu, však v žádném případě neproběhly současně, a mnohdy je od sebe dělí i několik let. Vytvářená iluze reálného průběhu jízdy je tak zároveň koncentrátem mnoha časových rovin.
V kompozici účinkují:
Ivan Acher, Jan Měřička, Jana Vébrová, Jaromír Typlt, Helena Skalická, Slávek Lelek, Jan Merta, Roman Machek, Aneta Hausnerová, Katka Frouzová, Jakub Ouhrabka, Ema Ouhrabková, Pavel Novotný, Jana Venkrbcová, Sofie Novotná, Lenka Valevská, Michaela Červenková, Jakub Novák, Hynek Šála, Lenka Šálová, Béďa Klapal, neznámí cestující
a
pan Zajíc (řidič)
Kompozice trvá něco málo přes dvacet šest minut, což odpovídá reálné době jízdy z liberecké stanice Fügnerova do konečné stanice v Jablonci n. N. Dodržoval jsem i časové odstupy mezi jednotlivými stanicemi, stejně jako topografii trasy: Jednotlivé objekty, jejich popisy, případně lidské či zvířecí bytosti, jsou tedy střiženy (přibližně) tam, kde se reálně vyskytují, popř. vyskytovaly a momentálně již nevyskytují – neb odběhly, byly zbořeny apod. Podobně i vzpomínky a zážitky s trasou spojené.
Škála tramvajových zvuků (vrzání, zvuky dveří, jednotlivých úseků apod.), která odpovídá zvukovým proměnám jízdy, byla získávána postupně, a to podrobným zvukovým ohledáváním tramvajového vozu v depu i během provozu.
Hlasy, které zde promlouvají, jsou různě proporčně rozvrženy: Někteří účinkující hovoří takřka po celou dobu jízdy, někdo se vynoří jen občas, jiný pronese třeba jen jednu větu, někoho lze zaslechnout jen koutkem ucha. Kriteriem výběru hlasů a jejich střihu byla v první řadě přesnost a přiléhavost popisu cesty, hutnost, ale také možnost spojit dané fragmenty do pomyslného dialogu, případně do časových, teplotních, náladových a jiných kontrastů. Jednotlivé nahrávky byly zpravidla pořízeny v různých denních i nočních dobách, v různých ročních obdobích, a dané osoby se tedy v tramvaji reálně nesetkaly, cestovaly ve svém vlastním čase. Výjimky tvoří Ivan Acher a Jana Vébrová, kteří byli nahráváni paralelně, na dva přístroje, dále já, když pobízím zachycované mluvčí.
Samostatnou kapitolu kompozice představuje řidič, pan Zajíc, shodou okolností náš soused, od přírody velice tichý člověk – na zachycení několika jeho vět a slov jsem potřeboval celkem asi dvacet hodin záznamu: Vstával jsem s ním na ranní směnu v půl čtvrté a jeli jsme hromadným svozem MHD. Nahrávací zařízení jsem pak umístil přímo do kabiny tramvaje, kolem poledne jsem si šel přístroj zase vyzvednout na konečnou. Proceduru jsem pak opakoval ještě během jedné odpolední a noční směny. Časové rozpětí všech tří směn jsem, podobně jako u zachycených mluvčích, smrštil do časového rozsahu kompozice; takže řidič, jenž na začátku kompozice začíná ranní, končí na jejím konci noční.
Velice děkuji všem zachyceným,
autor
[
