Pavel Novotný: PROMĚŘENÍ
Kompozice věnovaná grafikovi Janu Měřičkovi. Jedná se o jakýsi otisk Měřičkova pozoruhodného grafického díla do zvukové podoby. Ústředním stavebním principem je zde, stejně jako v Měřičkových serigrafiích, zachycení pohybu lidské masy. V kompozici je však onen lidský dav vytvořen pouze z Měřičkova vlastního hlasu, jako zmnožení, překryvy, deformace, prolnutí či rytmy. Zvukové zobrazení autorových grafik je tak zároveň i jeho portrétem.
Přibližně od roku 2003 se Měřička věnuje mapování a grafickému ztvárňování lidského hemžení. Ve svých rozměrných leptech a později serigrafiích redukuje lidskou postavu na pouhou čáru, na anonymní siluetu; postavy jsou zachycovány zpravidla v pohledu shora. V davu se překrývají často do té míry, že se proměňují v jakási kouřovitá mračna či chuchvalce, jindy dav teče jako meandrovitá řeka, případně postupuje mechanicky jako na běžícím pásu. Měřička k tomuto způsobu zobrazování došel velmi originální cestou: soustavným pozorováním, fotografováním i dalším zaznamenáváním pohybů na místech, kde proudí lidé, například na letišti, na zastávce metra nebo katastrálním úřadě. Jeden čas se takto podobal chladně uvažujícímu dravci (označení „pohled dravce“ pro něj vynalezl Jaromír Typlt), neboť zaznamenával lidi fotograficky, jako opravdovou kořist, a takřka statisticky své figurální úlovky přenášel na papír. Dnes se mu lidské siluety vtiskly v nekonečných variacích do hlavy i do rukou a sází je do svých serigrafických šablon zpaměti. Jinými slovy: tvoří si lidi, jak chce, a jejich tok řídí především on sám. Z dravce se tak postupem času proměnil v šíleného demiurga, který si, jak v kompozici sám říká, množí lidi jako kvasinkovou kulturu.
Jako radiofonického tvůrce mě napadlo pokusit se vytvořit jakýsi akustický otisk jeho fascinujících grafik. Zkraje bylo ovšem jasné, že na to nemohu jít stejně jako Měřička, tedy přímým akustickým zaznamenáváním lidského hemžení, nahráváním zvuků davu. Protože tím bych zřejmě vytvořil jen pouhou plochou ilustraci, která by neměla nic moc společného s Měřičkou jako takovým a nejspíš by ani nezachytila svéráz jeho grafik. Rozhodl jsem se tedy provést Měřičkovi v podstatě něco podobného, co provádí on svým postavám: pracoval jsem výhradně s jeho hlasem a z tohoto hlasu jsem uměle upletl měřičkovský dav. Během práce mi též došlo, že pro takový cíl se nehodí pouhé počítačové zpracování zvuku, ale že se vyplatí vrátit se k dávné práci se studiovým magnetofonem a dalšími analogovými doplňky. Studiový magnetofon sice neumožňuje víc než počítač, ovšem vyzývá ke specifickému způsobu práce, totiž k hmatatelnému, haptickému zacházení s nahrávkou – a zdá se, že je proto mnohem vhodnější k navození dojmu organičnosti. Měřička tedy postupně umotá dav sám ze sebe, resp. z lidí, které sám sebou stvořil: telefonuje sám se sebou, sám sebou zhoustne, zabstraktní se, promění se v mračno či změť divokých organických šmouh, nakonec entropicky vyšumí.
Nikterak nezastírám, že tímhle postupem tak trochu objevuji Ameriku. Jistě, kompozice Proměření je jistým navázáním na to, co vytvářela fónická poezie šedesátých a sedmdesátých let. Toto navázání je ovšem vědomé, není zamýšleno (a snad ani nebude vnímáno) jako fetišistické retro, nýbrž prostě jako nejadekvátnější možný způsob, jak si Měřičku proměřit, jak převést zrakový vjem do vjemu zvukového, ano, do oné pověstné „krajiny slova“. Kompozice ovšem pochopitelně vznikala kombinací digitálních a analogových postupů: analogově zpracovaný materiál je zde použit jako polotovar pro spletité digitální uhnětení celku, pro nalezení konečného tvaru. A jestliže Jan Měřička na konci kompozice prohlásí, že jsem ho „vyždímal jako citrón“, je třeba doplnit: nápodobně!