Kolářův Slovník metod, vlastně Kolářovy koláže vůbec, na mě vždycky působily dojmem grafických partitur nebo, šířeji, děl latentně nabitých hudbou. Sám Kolář ke kolážím údajně dospěl poté, co mu jako básníkovi prý „došla slova.“ Ve Slovníku metod často používá termíny skladba a kompozice.

Při stém výročí jsem neodolal.

Kolářova koláž není zcela prosta narace, ve srovnání s drtivou většinou kolážistů od Teigeho po například Stevena Stapletona je ale výrazně strukturální a rozhodně nevytváří surrealistická setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole. Spíš se snaží ve formálně traktovaných předlohách zachovat to, čím je obtěžkal jejich autor – to v případě reprodukcí uměleckých děl – nebo zkrátka život, to v případě využití novin, žiletek, kamínků, známek, bankovek, blanketů… I já jsem komponoval na ploše, tedy na ploše DAW (digital audio workstation; pozn. red.), a jednotlivé zvuky, ať již nalezené nebo pro ten účel nahrané, řadil vedle sebe do přehledné struktury, používaje zejména metod proláže, roláže (tedy známý kolářovský postup „rozkrájet na nudličky“ několik obrázků nebo víc kopií jednoho a pak je „fázově“ řadit a posouvat).

Kolář pro svá díla volil důvěrně známé stavební prvky, nejčastěji reprodukce slavných uměleckých děl, proto jsem se rozhodl pracovat s běžně dostupnými „reprodukcemi zvuku“ – tedy nahrávkami hudebních skladeb na LP a CD. Nejčastěji použitou skladbou je Dvořákův Violoncellový koncert h moll op.104, který jsem měl k dispozici v několika verzích. Různí sólisté = různé stopáže. Ve výsledné skladbě je Dvořákova melodičnost dobře rozpoznatelná, přestože h moll tohoto koncertu bylo doplněno hámoly Stamicovými a Brahmsovými.

Na další hámol byla aplikována metoda muchláže. Kolář muchláním deformoval reprodukce, aby sérii završil svým slavným autoportrétem, já jsem muchlal partituru jednoho z Dvořákových Slovanských tanců v úpravě pro housle a klavír. Noty, které byly na povrchu papírové koule vidět, jsem barevně označil, ostatní nahradil pomlkami a převedl partituru do MIDI.

Dvořákův opus 104 posloužil i při uplatnění metody gramofonové básně – poškrábané elpíčko vracející se stále na začátek (neboť neleželo přesně uprostřed talíře gramofonu, ale opíralo se o jeho osu, trčíc do výše) bylo doplněno i přeskakujícím kompaktním diskem.

Jeden z Kolářových nejúžasnějších a nejčastěji uplatňovaných vynálezů – chiasmáž, tedy jednolité plochy například z natrhaných novin a jiných vytištěných textů – byl zvukově funkčně napodoben rozstříháním a náhodným řazením jisté audioknihy.

Do toho všeho byly zrovna tak pravidelně nasázeny další zvuky, především podle metody sluchových básní: zvuky pití kávy, čtení knihy, řezání papíru, balení dárku. Ty lupance, to si stříhám nehty na ruce.

Na hutný, ve vztahu k receptům otrocký galimatyáš byla posléze uplatněna metoda amputace, a to dvojím způsobem: Odřízl jsem se od Koláře a začal komponovat „svýma ušima“. A ve shodě s Kolářovou metodou jsem mazal a odřezával kousek po kousku až do prosvětlení, zprůzračnění a zjasnění výsledku, který teprve po radikálním proklestění začal dýchat a dávat smysl.

PS: Ve skladbě nejsou žádné pozvolné, natož prohnuté či vyboulené fejdy (z anglického “fade”, fade-in, fade-out; pozn. red.) všechno je pokolářovsku řezáno hezky rovně, vodorovně nebo svisle, ostrou žiletkou, rozumíte, ostrou žiletkou.