Radioateliér24. března 2017, 22:00  

RADIOATELIÉR: Post-akusmatické vlny #7

James O’Calaghan - Foto: Anna van Kooij

James O’CalaghanFoto: Anna van Kooij

Zamyšlení nad současnými rezonancemi sedmdesátileté tradice akusmatické hudby a jejím vlivem na současnou hudební scénu. Autory skladeb jsouJames O’Calaghan a Jongchan Hyun.

V Radioateliéru se dnes ještě naposledy budeme společně zamýšlet nad zákoutími post-akusmatické hudby – to je pojem, který uvedli na podzim roku 2016 ve svém článku britští umělci Monty Adkins, Pierre Alexandre Tremblay a Richard Scott. Jejich záměrem bylo ukázat, jak moc ovlivnila takřka sedmdesátiletá tradice akusmatické hudby celé široké spektrum hudebních projevů současnosti. 

V předchozích pořadech jsme se pokoušeli spolu s autory článku odkrývat řadu vlivů, které lze z dnešního pohledu a napříč žánry identifikovat jako veskrze pozitivní impulzy akusmatického komponování zvukem. Onen apel na aktivní slyšení, na sluch jako klíčového arbitra našeho vnímání, se za sedm dekád existence akusmatické hudby otiskl nejen do kontinuální proměny hudebního myšlení akusmatických skladatelů samotných. Zanechává totiž stále více stop tu směrem k rozmanitým formám klubové elektroniky či alternativního popu, zvukového designu ve filmech, nových způsobech zacházení s hudebními nástroji, ale také nových symbiózách studiové praxe a živé interpretace. 

A právě aspektu živé interpretace v kontextu akusmatické tradice bych se dnes rád ještě jednou věnoval. Na první pohled se zdá, že mezi těmito dvěma světy existuje bytostný antagonismus – akusmatická hudba začala přece vznikat jako čistě studiová praxe odehrávající se zcela mimo reálný čas živého provedení! Do koncertní situace jsou pak studiové skladby tradičně uváděny maximálně jako živě prostorově distribuované kompozice ve větším či menším reproduktorovém ozvučení – tzv. orchestru reproduktorů, či akusmoniu. Ovšem jakási „smrt interpreta“, kterou akusmatická tradice dostala skrze studio jakožto hudební nástroj do vínku, je - zdá se - neoddiskutovatelným poznávacím znakem ! Přesto – jak jsme si ukázali – nacházejí nejrůznější kombinace akusmatického materiálu a živé hudební performance stále intenzívnější uplatnění. Domnívám se, že lze v akusmatickém kontextu dokonce mluvit o jakési rehabilitaci hudebníků. Za nesporný vliv lze považovat především dlouhodobě silnou scénu volné improvizační hudby. Stejně tak ale těžko přehlédnout neustále se vyvíjející počítačové technologie, které umožňují realizaci stále komplexnějších zvukových procesů v reálném čase – jak jinak, než v rytmu živých hudebníků na pódiu. Jako kdyby to byla právě tradice akusmatického studiového kompozičního řemesla, které vytváří nové společné jmenovatele mezi dvěma světy: prvním zakořeněným hluboko ve freejazzu a dalších improvizačních formách na straně jedné a slavnými nářky Pierra Bouleze z 50. let minulého století nad terorem magnetofonového pásku, podle nějž přece nelze dirigovat hudební ansámbl. Právě této linii živé elektroniky a – řekněme – tradičních instrumentálních forem, bych rád věnoval v našem kontextu následující ukázku. 

Jedná se o skladbu mladého jihokorejského skladatele, kterým je Jongchan Hyun. Svou skladbu z roku 2015 pro sopránovou a tenorovou zobcovou flétnu rozvíjí jako jakousi mantrickou hru mezi živě interpretovanými party dvou střídajících se zobcových nástrojů a jejich elektronickým zvukovým zcizováním. 

Živý hlas flétny sice od počátku rozehrává nekonečný rytmický pulz, díky němuž je počítačem vytvořen uhrančivý ostinátní zvukový koberec, záhy je však flétna postupně obalována do stále rozmanitějšího pletiva zvuků, které se svou barevnou povahou od živého partu chvíli vzdalují, jindy naopak přibližují. Vytvářejí tak kolem živého interpreta neustálou pulzaci zvukového zcizování a opětovného nalézání sebe sama – jako kdyby interpret flétnového partu průběžně mizel za pomyslný pythagorejský akusmatický závěs a vzápětí se opět zjevoval před ním... Jongchan Hyun dal své kompozici zcela prozaický název – Zobcová flétna a počítač. 

Jongchan Hyun: Recorder And Computer 

------------------------------------------------------------------------------------------------
Dozněla kompozice s názvem Zobcová flétna a počítač – v roce 2015 ji zkomponoval jihokorejský skladatel Jongchan Hyun. 

Naše prozkoumávání post-akusmatických zákoutí bych rád dnes zakončil ještě jedním kompozičním, poetickým a estetickým přesahem současné post-akusmatické hudby. Není nepodobný onomu napětí mezi živě interpretovaným hudebním nástrojem a zcizující živou elektronikou. 

V 60. letech minulého století – krátce po zrození akusmatické hudby ve Francii - se v západokanadském Vancouveru začal rodit pozoruhodný myšlenkový a tvůrčí koncept – skladatel Murray Schafer dal vzniknout pojmu „zvuková krajina“. Fascinující zájem o prosté naslouchání zvukům světa kolem nás se od počátku odehrával v napětí mezi vědeckým studiem hlukového znečištění, respektive zapomenutých zvukových kvalit životního prostředí na straně jedné a jeho přetavováním do kompoziční techniky jakési čiré environmentální zvukové fotografie. Technika soundscape jakožto kompoziční formy pracující s více či méně transformovanými terénními nahrávkami získala na obrovské oblibě zejména během 90. let minulého století díky narůstající dostupnosti kvalitních přenosných nahrávacích zařízení. Soundscape dodnes proniká napříč různými formami současných akustických umění – často poměrně vzdáleně od prvotních environmentálních motivací. 

Akusmatická hudba, jejímž primárním zvukovým materiálem je od počátku zvukový objekt zaznamenaný na zvukovém nosiči, je po celou dobu zcela jasnou tvůrčí i technologickou paralelou tohoto kanadského konceptu – přestože východiska obou hybatelů – Francouzce Pierra Schaeffera a Kanaďana Murray Schafera - byly zcela odlišné. Snad jen nápadná shoda jejich příjmení napovídá cosi o vyšším zásahu ... 

Kompozice, s níž bych rád uzavřel náš post-akusmatický výlet, reprezentuje dokonalý průnik těchto dvou světů z pera nejmladší generace tvůrců. Kanadský skladatel James O’Callaghan vystudoval kompozici jak v rodném Vancouveru na Simon Fraser University, v samotném centru strůjců akustické ekologie a kompoziční techniky soundscape. Ve studiích ale později pokračoval také na prestižní montrealské McGill University, kde měl možnost se naopak důkladně seznámit a zažít tradici francouzské akusmatické hudby. Její import do Kanady se udál zejména díky dlouholetému pedagogickému působení francouzského skladatele Francise Dhomonta. Symbióza čistoty terénních nahrávek na straně jedné a obdivuhodného citu pro jejich akusmatické zcizení na straně druhé dává v pracích Jamese O’Callaghana vznikat pozoruhodnému hudebnímu jazyku. O’Callaghan jistě není jediným, kdo podniká takovouto syntetickou pouť mezi akusmatickou tradicí a technikou soundscape. Jeho kanadský původ, typ kompozičního školení i příslušnost k nejmladší generaci dnešních tvůrců jsou však dobrými důvody, proč v našem postakusmatickém kontextu jednu z jeho posledních skladeb uvést.
James O’Callaghan ji vytvořil v roce 2014 a dal jí název Isomorphic. V kompozici můžeme průběžně identifikovat celé řady terénních nahrávek povětšinou přírodního charakteru – vždy však jen v krátkých zlomcích, letmých tvarech, které jsou vzápětí přetaveny do tvarů zcela abstraktních, rušících vazbu na jejich původní kontexty – prostorové, vizuální, situační... Autor nám prezentuje zlomky obrazů, jejichž mozaiky vytvářejí obrazy zcela nové. Je to hra s představivostí, která otevírá naše uši dokořán a dává vznikat obrazům novým, daleko za jejich původní realitou.
Pokud se po našich sedmi post-akusmatických zastaveních shodneme na tom, že nás akusmatická tradice učí budovat obrazy zvukem a naslouchat jim, pak je myslím skladba Isomorphic Jamese O’Callaghana důstojnou tečkou za ohledáváním post-akusmatického terénu současnosti. Ať se vám dobře poslouchá, k tomu vám tichý éter přeje Michal Rataj. 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace