Radioateliér, 1. května 2010 Violoncello v elektronickém hávu Současné španělské elektroakustické kompozice #1 Carlos Lupprian: Latido Latido - to je název kompozice pro violoncello a elektronické zvuky. Tato skladba, kterou v roce 1996 zkomponoval Carlos Lupprian, otevírá další tématickou minisérii o současných scénách akustických umění. Pozornost našich uší bude tentokrát zaměřena do Španělska a to především na různé kombinace sólových nástorjů a jejich elektronických modifikací. Dnes to bude violoncello, jehož interpretem je rovnež Španěl Lito Inglesias. Latido - podkres - pokračuje To byla ukázka první části ze skladby pro cello a elektronické zvuky, kterou v roce 1996 zkomponoval Španěl Carlos Lupprian. Bylo by asi dobré sestoupit trochu ke kořenům a představit člověka, který se dost radikálně podepsal pod existenci nových technologií v oblasti akustických umění ve Španělsku. Stalo se tak na konci šedesátých let - tehdy čerstvý třicátník Andrés Lewin-Richter spoluzaložil v Barceloně se svým kolegou jménem Rosa M. Quinto první španělské centrum pro elektronickou hudbu. Tak vzniklo Phonos Studio, instituce, která se mohutě zapsala do dějin současného španělského umění a začala přitahovat a dodnes přitahuje velké množství mladých umělců i výzkumníků v oblasti technologií zvuku ze Španělska samotného, ale i ze světa. Phonos Studio se postupně proměnilo v nadaci a stalo se součástí university Pompeu Fabra, což ještě posílilo multidisciplinární charakter této španělské oázy hudby, zvuku a technologií. Andrés Lewin-Richter má ve své vlastní kompoziční historii jednu stále nedokončenou kapitolu - tou je cyklus skladeb pro sólové nástroje a různé konfigurace elektronického doprovodu. V tomto duchu se rozhodně řadí po bok Američana Maria Davidowskeho, anebo snad zejména Itala Luciana Beria, s jehož sólovými Sequenzami pojí Lewina-Richtera právě i obdobné názvy jeho skladeb pro sólové nástroje a elektroniku. Dnes zazní jeho Secuencia č. X z toku 1991 pro violoncello a elektronický zvuk. Andrés Lewin-Richter: Secuencia X (1991) 10: 48 http://www.dtic.upf.edu/~alewin/index.htm http://www.iua.upf.es/informacio/phonos/phon_a.htm Dozněla desátá z řady Sekvencí pro sólové nástroje a elektroniku, které už od roku 1972 komponuje španělský skladatel a zakladatel Phonos Studia v Barceloně Andrés Lewin-Richter. Autorem třetí a poslední z kompozic, která dnes zazní, je o dvě generace mladší skladatelský kolega Lewina-Richtera, v roce 1971 narozený Rodrigo Sigal. Svá studia absolvoval v Londýně a v Mexico City a jeho školiteli byli pánové docela zvučných jmen: Denis Smalley, Javier Álvarez, Franco Donatoni či Michael Jarrel. Přestože je tento autor plně zakotven ve španělské kultuře, způsob, kterým jako aktivní umělec funguje, je velmi kosmopolitní a ovlivněný - chceme-li - jakýmsi globální paradigmatem. V jeho hudbě lze - myslím - vnímat zcela jinou polohu elektornického zvuku, který zasahuje do akustické artikulace violoncella. Ve srovnání se skladbou Lewina-Richtera je více excentrická, zvukově komplexnější, jakoby vytvářející svůj vlastní paralelní svět nad sólovým akustickým partem cella. Rodrigo Sigal dal své skladbě název Tolerance - snad i ten vypovídá o jakémsi vnitřním pnutí mezi světem akustického a elektronického, mezi polohou lidského gesta a technologické intervence. Sigalova skladba Tolerance byla v roce 2000 oceněna prestižní italskou cenou v soutěži Luigi Russola a já jsem rád, že ji dnes mohu vyslat do ticha této noci. Ať se vám dobře poslouchá, to vám od srdce i od mikrofonu přeje Michal Rataj. Rodrigo Sigal: Tolerance (2000) 11:38 ]]>