RADIOATELIÉR: Post-akusmatické vlny #1

ON - Foto: Michal Kindernay

ONFoto: Michal Kindernay

V dalším pátečním Radioateliéru bych dnes rád otevřel jedno téma, které je velice aktuální, živé, přitažlivé a týká se široké škály hudebních projevů napříč současnými hudebními scénami. Jedná se o téma, které je předmětem jak teoretické diskuse, tak živých tvůrčích konceptů. Jejich společným jmenovatelem je pojem akusmatické hudby na konci sedmé dekády její existence – tedy měřeno od roku 1948, kdy francouzský skladatel Pierre Schaeffer poprvé v rozhlase odvysílal svých Pět hlukových etud. Ty tehdy začaly dost radikálně proměňovat způsob našeho hudebního slyšení...

Kde se vzalo ono „akusmatické“? Kořeny slova sahají do 6. století před Kristem a označují praxi, při níž Pythagoras přednášel svým studentům za neprůhlednou oponou. Ono oddělení viděného a slyšeného našlo živnou půdu ve Francii 50. letech minulého století právě mezi autory rodící se konkrétní hudby, která sdílela podobný osud – začala vznikat díky médiu magnetofonového pásku a pohřbila interpreta. Přestali jsme vidět původce toho, co slyšíme. Označení pro Pythagorovy žáky - „acousmaté“ – se vžilo k označení hudby určené k reprodukci bez přítomnosti živých hudebníků. 

Akusmatická hudba existuje po sedmdesát let jako jedna z klíčových avantgard 20. století. Její historicky elitní postavení však stále více generuje řadu rezonancí, které budou v následujících pořadech předmětem našeho zájmu. Nepůjde ale jenom o aspekty estetického nebo kompozičního rázu. Akusmatická hudba je přece od počátku neodmyslitelně spojena s technologií. A především s nástupem digitálních technologií došlo ke vzniku celé řady společných technologických jmenovatelů. Skladatelé pravověrné akusmatické hudby najednou používají stejné nástroje k tvarování zvuku, jako to dělají DJs ze světa drum’n’bass, či autoři filmových soundtracků. 

Napříč posledními dvěma dekádami jsou tyto technologicko-kompoziční průniky stále zřejmější a je dobrodružné sledovat různé jejich aspekty – v práci s rytmem, prostorem, formováním barevné palety zvuků a jejich tvarů v čase, dokonce i ve způsobech propojování tradičně akusmatického materiálu s živou hudební performance, anebo zvukovým vyprávěním. 

V říjnu roku 2016 byl v článku publikovaném v britském časopise Organised Sound poprvé postulován pojem „post-akusmatická praxe“. Na první pohled bychom řekli ... „další post“. A ono „post“ zpravidla v dějinách znamenává jistou negaci, vymezení se. Ne tak v tomto případě. Autoři se snaží totiž poukázat na fakt, že ony dlouhé řady pozoruhodných průniků akusmatické tradice do současných hudebních projevů jsou vlastně jakýmsi „novým objevováním akusmatických kořenů ve světle současných hudebních kontextů“.  

Pierre Schaeffer, jeden z otců konkrétní hudby, nabádal od počátku k pečlivému oddělování nahraného zvuku od jeho původního kontextu. Ve třech skladbách z let 2014 – 16 se takovéto „zcizování zvuku“ děje třemi různými způsoby – a všechny, zdá se mi – mohou odkazovat k tomu nejlepšímu, co akusmatická tradice naší hudební kultuře dala... 


Tou první je kompozice německého skladatele Clemense von Reusnera. Přestože hluboce zakořeněná v tradici akusmatické hudby, přináší – zdá se mi - jisté nové aspekty, které jsou ryze instrumentální, performativní. Je inspirována v současné době velice populárními technikami sonifikace – způsoby, jak do slyšitelného světa přinášet jevy veskrze neznělé povahy. V tomto případě se jedná o beton. Beton jako stavební materiál, směs písku, cementu a granulovaných kamenů, čirý materiálový rastr, který je pomocí kontaktních mikrofonů a různých rezonančních technik rozezníván dřevěnými, skleněnými, plastovými, papírovými i kovovými předměty. Výsledek ? Pozoruhodný mikrokosmos drobných zvukových událostí budujících sonické tajemství ... 

Clemens von Reusner – Topos Concrete z roku 2014. 

------------------------------------------------------------------ 

Topos Concrete – zvuková kompozice, kterou v roce 2014 vytvořil německý skladatel Clemens Von Reusner. 

Druhá z dnešních skladeb vznikla ve stejném roce a jejím autorem je skladatel, který vlastně představuje ztělesnění samotné akusmatické tradice západní hudby. Francis Dhomont – francouzský skladatel a spisovatel, jehož jméno je spjaté především s vybudováním pozoruhodné enklávy akusmatické hudby v kanadském Montréalu. Tam byl v letech 1978 – 2005 učitelem a rádcem několika generacím mladých skladatelů a jeho vliv lze vnímat na silné montrealské scéně dodnes.
Jedna z jeho vášní ho svazuje i s naší zemí – totiž záliba v díle Franze Kafky. Se zlomky jeho textů vznikla rozsáhlá sedmdesátiminutová kompozice, z níž nyní uslyšíme první dvě části. Ve svém téměř 90. roce rozehrává zvukové kontury, které známe spíše z oblasti zvukového designu či ambientní elektronické hudby... 

Ve francouzském textu slyšíme pasáže z Kafkova Procesu o dveřníkovi při vchodu do zákona, ženský hlas uprostřed cituje skotského psychiatra R. D. Lainga zmiňujícího „noční můry, při nichž voláme o pomoc, ale nic se neozývá zpět...“ Francis Dhomont - Le cri du Choucas, [l kry d šuka] Povyk kavky z roku 2014.
Povyk Kavky z roku 2014 – skladba nestora akusmatické hudby, kterým je Francis Dhomont. 

--------------------------------- 

Na úplný závěr bych dnes rád sáhnul do vod v Radioatelieru zcela netypických. V kontextu oné post-akusmatické praxe se mi však zdá, že se jedná o hudbu zcela na místě. Písničku Daydreaming vydala britská skupina Radiohead v roce 2016. Přestože slyšíme známý hlas jejího frontmana Thoma Yorkeho a poměrně tradiční part písničkového klavíru, při pozorném poslechu asi neunikne miriáda zvukových vrstev pečlivě odstíněných v prostoru, stopy granulovaně se třepotajících barevných ornamentů, stejně jako mohutně transformované vokální zvuky v samotném závěru skladby. Jistě bychom našli desítky podobných možných příkladů takovýchto průniků akusmatických stop do současného (nejen) alternativního popu. Aktuálnost této skladby, stejně jako její půvab, však dnes vyhrály. Radiohead tedy, dnes v Radioatelieru a našem přemítání o post-akusmatických reáliích současné hudební scény.. ať se vám jejich skladba DayDreaming dobře poslouchá, k tomu vám tichý éter přeje Michal Rataj. 

RadioHead – DayDreaming 

Autor:  Michal Rataj

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace