V předešlém Radioateliéru jsme zmínili jméno Montyho Adkinse jako jednoho z autorů onoho pojmu „post-akusmatický“. Rád bych dnes vypustil do éteru jednu z jeho kompozic, která je opět zcela jiným dokladem rezonancí tradičního akusmatického myšlení v dnešní době – snad více zasahující do světa ambientní hudby...

Než se to však stane, dovolte mi v kontextu oné diskuse o post-akusmatické praxi zmínil ještě jeden aspekt, který snad stojí za pozornost. Hovoříme-li o jakési nové fázi, je asi zapotřebí pojmenovat „ono před tím“.Autoři v textu zmiňují docela důležitý fakt, že totiž celé řady akusmatických skladatelů ve Francii i mimo ni komponovali svá díla často v relativně uzavřených komunitách, zpravidla v prostředí rozhlasových studií či univerzit.Cituji: „Následovat trendy, školy a vše, co lze považovat za správný či normativní hudební diskurz je nejjistějším způsobem, jak se velmi rychle ztratí“ – autoři citují kus nářku, který v roce 1998 vyřknul francouzský hudebník Alain Savouret. Vlastně lze sdílet tento pohled minimálně v tom smyslu, že exkluzivita poválečné scény elektronické hudby a její napojení na hudební avantgardy dávno vzaly za své ve víru všudypřítomné a globálně sdílené technologie, která – jakoby říkala: každý může být dnes skladatel !

A tedy, hovoříme-li o post-akusmatických tendencích v dnešní hudbě, k pozitivnímu navázání na sedmdesátiletou francouzskou tradici myšlení o zvuku určitě patří i jisté negativní vymezení se vůči ní, odmítnutí oné jisté exkluzivnosti, možná elitářství, které na sebe po celou dobu do určité míry váže a která má pro celou scénu jistý konzervující efekt.

Akusmatický poslech vzniká tam, kde nevnímáme původce zvuků které slyšíme. Řekněme, že v posunuté, šířeji vnímané existenci akusmatické zkušenosti dnes, vzniká taková situace vlastně při jakémkoli mediálním zprostředkování hudby – zcela jistě například v éteru. Vím, že se zařazením následující ukázky do kontextu diskuse o akusmatické hudbě mohu narazit, A také vím, že bych opět mohl v této souvislosti najít řadu jiných, více akusmaticky pojatých ukázek – dovolte ale malou licenci, která nám kromě zamyšlení poskytne i krátký výlet na současnou norskou nezávislou scénu. Uslyšíme kompozici, která materiálově nemá s elektronickým zvukem vlastně vůbec nic společného. Zkomponoval, nahrál a vydal ji norský kytarista a skladatel Kim Myhr. To, že je v hlavní roli dvanáctistrunná kytara, asi pozná kde kdo. Po chvíli poslechu si ale možná přestaneme tento nástrojový původ uvědomovat. Mimo jiné proto, že způsob studiového sejmutí toho nástroje – velice z blízka, detailně, tak, jak vlastním uchem nikdy slyšet nemůžeme. Ten způsob technologického zprostředkování kytary jako znějícího nástroje vlastně představuje pro naše uši zcela novou kvalitu. A přestože náš mozek okamžitě po vteřině poslechu zavnímá informaci o tom, jaký nástroj slyšíme, postupně se rozvíjející zvuk dostává jaksi mimo mantinely toho, co běžně za kytarový zvuk považujeme. Práce s mikrofonem totiž zcela změnila perspektivu, v níž této kytarové hudbě nasloucháme. Anebo ještě jinak – studiová zkušenost ovlivnila způsob, jak lze hru na kytaru začít vnímat jako abstraktní hudební tvar. A to je vlastně už docela nízký společný jmenovatel s kořeny akusmatické hudební tradice ... Kim Myhr, Sleep Nothing, Eat Nothing, na autorském albu z roku 2014.

Sleep Nothing, Eat Nothing – studiová kompozice pro 12tistrunou kytaru, kterou v roce 2014 nahrál norský hudebník Kim Myhr.

V další části dnešního pořadu bych dal rád prostor delší kompozici, jejímž autorem je dnes již zmíněný Monty Adkins, jeden z autorů polemického textu snažícího se odkrývat stopy akusmatické hudební tradice na dnešní globální scéně akustických umění.

Monty Adkins má kořeny svého hudebního jazyka zapuštěné nejen hluboko v akusmatické tradici – studoval v Birminghamu u Jonty Harrisona, jednoho z klíčových britských skladatelů, kteří jsou zodpovědní za rozšíření akusmatického myšlení ve Velké Británii. Další neméně podstatné kořeny inspirace v Adkinsonově myšlení jsou ovšem reprezentovány intenzivním studiem středověké a renesanční polyfonie a gregoriánského chorálu. Tato symbióza starých polyfonních tradic a abstraktního myšlení o elektronickém zvuku jakoby dávala v Adkinsonově práci vznikat zvláštním formám pomalu se rozvíjejících zvukových tvarů, zpravidla velice konsonantního charakteru, zakotveného v přímočarých harmonických sledech, ovšem s neustále se proměňující zvukovou texturou.

Monty Adkins má obrovský dar vytvořit svou hudbou pocit jakéhosi zvukového spočinutí, které je však díky neustále se proměňujícím polyfonním souvislostem ve stavu nekonečně se vyvíjející proměny ...

Residual Forms – Residuální tvary – kompozice, kterou Monty Adkins vydal u španělského labelu Cronica Electrónica v roce 2014. Ať se vám v našich post-akusmatických kontextech dobře poslouchá, k tomu vám tichý éter přeje Michal Rataj.