RADIOATELIÉR: Post-akusmatické vlny #4

Frank Ekeberg - Foto: Krista Caballero

Frank EkebergFoto: Krista Caballero

Zamyšlení nad současnými rezonancemi sedmdesátileté tradice akusmatické hudby a jejím vlivem na současnou hudební scénu. Autoy skladeb jsou Frank Ekeberg, Lloyd Dunn a RIDO.

RIDO - Foto: Michael Szkanderova

RIDOFoto: Michael Szkanderova

Páteční Radioateliér nás opět přivádí k přemítání nad sedmdesátiletou tradicí akusmatické hudby a jejími rozmanitými rezonancemi napříč současnou hudební scénou.  

Jednu perličku si pro tento kontext nechám až na závěr. Nejprve bych se s vámi ale rád podělil o jednu relativně starší skladbu z roku 2001, kterou zkomponoval norský skladatel Frank Ekeberg. Tento pozoruhodný umělec, který se pohybuje v poli mezi akusmatickou hudbou a zvukovými instalacemi vystudoval kompozici u britského skladatele akusmatické hudby, Denise Smalleyho. Jméno tohoto klasika akusmatické hudby jsme v Radioateliéru zmiňovali již mnohokrát. Denis Smalley se podílel de facto na přenesení francouzské tradice akusmatické hudby do Velké Británie. Od roku 1994 byl profesorem kompozice na City University v Londýně. Právě tam se sním jako student potkával i Frank Ekkeberg a jednou z oblastí, která jej při práci se svým profesorem zajímala především, byly různé aspekty hudby a prostoru – ostatně téma, které je s existencí akusmatické hudby neodmyslitelně spjaté. 

Nejedná se přitom jen o aspekt prostorové distribuce zvuku, jak by se mohlo zdát - tedy o nejrůznější technologie distribuce zvuku v prostoru pomocí systému většího či menšího množství reproduktorů – tzv. spacializace. Možná ještě více se jedná o jakousi abstraktnější rovinu přemýšlení. V okamžiku zaznamenání nějakého zvuku za účelem jeho dalšího zpracování a použití coby stavebného kamene nové kompozice dochází k jeho vyjmutí z původního kontextu, v němž byl zaznamenán. Je to – anebo má to být - právě a jen ONEN zvuk, konkrétní zvuk sám o sobě, který je de facto zcizen z původních vztahů a přenesen do vztahů nových – jak na úrovni významové, materiálové, muzikální, tak také (anebo snad především) prostorové. Se zaznamenáním zvuku zapomínáme na původní prostor a vytváříme pro něj v rámci vznikající studiové kompozice prostor zcela nový.  

Frank Ekeberg rozpracoval téma zvuku a prostoru nejen ve své dizertační práci. Lze jej totiž v různých aspektech sledovat i v jeho pracích a to jak čistě zvukových, tak instalačních. Skladba, kterou si nyní pustíme, je skvělou ukázkou toto, jak lze kompozičně balancovat na hraně téměř dokumentárního snímku a jeho přetavení do zcela nových imaginativních tvarů. Frank Ekeberg shromáždil předně množství zvuků spojených s jízdou vlaků – uslyšíme tedy masívní rytmický pulz kovového zabarvení, který je chvíli zcela konkrétní jízdou konkrétního vlaku, za chvíli však zjistíme, že posloucháme takřka taneční rytmus. Zvuk, s nímž se na základě vlastní zkušenosti můžeme bez problému identifikovat jako se známým pocitem uvnitř vlakového kupé je ten tam, rozpuštěn v meandrech prostoru zcela jiného, po jehož identifikaci pátráme v našich představách a obrazotvornost jede na plné obrátky 

Frank Ekeberg takto vlastně vytváří neustálé napětí mezi reálným a surreálným, mezi známým a tajemným, mezi fyzickým a virtuálním ... Své kompozici z roku 2001 dal název Trans/Trance. 

Frank Ekeberg: Trans/Trance 

Trans/Trance – kompozice, kterou v roce 2001 vytvořil norský skladatel Frank Ekeberg. 

Druhým z autorů, kterého bych rád dnes představil, je v České republice žijící intermediální umělec amerického původu, Lloyd Dunn. Dlouholetí posluchači Radioateliéru si možná vzpomenou na jeho účast v souboru Tape-beatles, jejichž PremEdici jsme vysílali v lednu roku 2008. Lloyd Dunn je ale také editorem pozoruhodného internetového magazínu nula.cc. Tento projekt je pokusem o jakési nové inter-médium digitálního věku zaměřené na šíření a sdílení více méně autorského intermediálního obsahu. 

Pod číslem 56530 v sekci filecast (tedy datového vysílání) najdeme i kompozici s názvem Concrete Music. Ten název zaujme svou dvojznačností. Jednak toto anglické slovo „concrete“ označuje beton, jednak se těžko v kontextu kompozice ubránit asociaci právě s označením konkrétních zvuků, tak, jak tento pojem známe z tradice akusmatické hudby – tedy zvuků, které zcizujeme z jejich původních kontextů a přenášíme různými kompozičními způsoby do kontextů nových. Lloyd Dunn popisuje situaci, která dala této skladbě vzniknou:
Na sousedním dvoře připravoval dělník maltu, kopal díry do země a různým neidentifikovatelným nářadím vytvářel série třítónových perkusivních zvuků.  

To‚ co slyšíme, není akustická fotografie této situace – jedná se o jakousi sonickou emoci s ambientní stopou těžko rozpoznatelné zvukové situace, která spíše odkazuje ke zvláštnímu rozpínání času v těkajícím prostoru. Industriální zvuky jsou spíše roztavené v syntezátorových plochách obkreslujících nově vznikající prostor zvláštního tajemství paměti ... – i to je poloha, kterou umí nástroje akusmatické hudby obdivuhodným způsobem rozeznít... Llloyd Dunn – Concrete Music. 

Llloyd Dunn – Concrete Music. 

Concrete Music – kompozice pod číslem 56530 publikoval Lloyd Dunn na svém intermediálním serveru nula.cc. 

A nyní ona zmíněná perlička na závěr. Bude to zas další pokus o rozšíření kontextu, v němž lze vnímat enormní vliv technologií v hudbě na proměnu hudebního jazyka a vůbec na způsob zacházení s hudebním či zvukových materiálem v prostředí hudebního studia, které se ostatně už dávno stalo specifickým hudebním nástrojem.
Jen málokdo se pozastaví nad tím, že orchestr v koncertní síni si dovolí zahrát zvuk zcela netónové povahy – ve skladbách Iannise Xenakise, Krzysztofa Pendereckeho či například Benta Sörensena. O to méně překvapí nejrůznější ruchy v celé industriální tradici experimentálního rocku, free jazzu, improvizované a noisové hudby i zvukových performance, jejichž purismus dospěl tak daleko, že jejich zvukovým vstupem je výstup sebe samých - v procesu kontrolované zpětné vazby. Má pozornost vede ale ještě jinam – zpravidla nejsme zvyklí takto specificky naslouchat hudbě, která je určená primárně do hudebního klubu. Současná scéna drum&bass pravděpodobně dávno zastoupila místo vyprodaných stadionů při rockových koncertech. Obrovská energie valící se z masivních zvukových aparatur v tempu blížícím se dvěma stům čtvrtek za minutu s sebou sice stále nese hlavně onen buben a basu. Je ovšem pozoruhodné vnímat, jak špičkové řemeslo zvukové kompozice tyto formy současné taneční hudby tvaruje.
Nejedná se přitom však jen o schopnost skvělého mixu, v němž ani na vteřinu nemine všudypřítomný dynamický tlak. Snad především mám na mysli obrovský cit pro spektrální skladbu výsledného zvuku, který je drum&bass producenty s chirurgickou přesností vypiplán z řady pokročilých metod zvukové syntézy a rozmanitých zvukových transformací. A i taneční hudba má své experimentální deviace, z nichž se zjevně řadě tanečníků podlamují nohy – zdá se mi, že právě posledních skladba v dnešním Radioateliéru k takovým patří. Je plná pozoruhodných zalamovaných polyrytmických beatů, které jsou určitě daleko od běžných drum&bass očekávání. To, že zní dnes v Radioateliéru není pochopitelně dokladem její příslušnosti ke světu akusmatické hudby v tom smyslu, jak o ní již několik týdnů hovoříme. Je ale dokladem toho, že napříč různými hudebními projevy současné elektronické scény lze vnímat řadu společných jmenovatelů - ať už v oblasti zvukové či tzv. granulární syntézy, kreativní kontroly virtuálních hudebních nástrojů, zájmu o spektrální analýzu a resyntézu či obecně o proměnu zvukového studia do funkce svébytného hudebního nástroje, jehož bytostnou tvůrčí povahou je neoblomná excentričnost.  

Ona skladba, kterou nyní pustím, vznikla v roce 2014 ve spolupráci pražského producenta, který vystupuje pod pseudonymem RIDO a rakouského hudebníka, který je známý jako Mefjus. Skladba dostala název Correlation a já věřím, že do ticha této noci přinese chvíli pozoruhodné energie. Ať se vám dobře poslouchá, to vám od srdce i od mikrofonu přeje Michal Rataj. 

Autor:  Michal Rataj

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas