Poměrně moudře si uvědomili, že sílou jakéhokoliv dnešního rádia není ani tak jeho existence samotná, rozsah či způsob vysílání, ale zejména jeho přidaná hodnota, s níž do reálného či virtuálního éteru přichází. A Silence Radio bylo v tomto ohledu od počátku poměrně nekompromisní – jediným obsahem, který nabízí, jsou totiž původní zvukové kompozice pocházející od autorů prakticky z celého světa. Nutno přitom podotknout, že se jedná o zcela nezávislé, neziskové a nevládní uskupení...

Mezi umělci, kteří za celou tu dobu přispěli svými skladbami k budování obsahu Silence Radia jsou skladatelé, dokumentární tvůrci, experimentální hudebníci, výtvarníci s vášní pro zvuk, DJové či umělci orientující se na oblast zvukových instalací. Vlastně – v trochu jiné podobě a v jiném kontextu vidíme portfolio umělců tak, jak jej známe z naší PremEdice Radioateliéru – ostatně jména řady autorů ze Silence Radio bychom našli i v programu Radioateliéru.

A jedním takovým jménem bych rád začal i dnes. Hana Hartman – autorka švédského původu žijící v Německu, umělkyně, jejíž zvukové práce udivují jemností, přesností, zvukovou galantností i pečlivostí. Nejednou jsme mohli její práce v Radioateliéru slyšet – například její kompozici s názvem Cratere z roku 2004.Hana Hartman žije jako švédská umělkyně už řadu let v Berlíně, který je ještě stále jakousi mekkou současných umělců. Je držitelkou celé řady ocenění včetně Prix Europe, Karl-Sczuka Prize, Phonurgia Nova či Vila Aurora, což je vlastně galerie těch nejzásadnějších vyznamenání v oblasti akustických umění.

Dnes ale tedy – Hana Hartman v produkci bruselského Silence Radio z roku 2012. Jedná se o krátkou skladbu, která rozehrává zvláštní poloabstraktní zvukovou imaginaci - tak to ostatně bývá v Hartmanové skladbách velmi často. Na pozadí je zpravidla pevný rámec daný zvukovým materiálem. Celý ten rámec je ale vždy dostatečně otevřený na to, aby nevznik pocit jakéhosi definitivního příběhu – vzniká tak ornamentální zvukový process, do nějž jako posluchači vstupujeme a teprve svým poslechem umožňujeme to, aby nový příběh vznikal v našich hlavách … Název a dva podnázvy této skladby mohou být do určité miry vodítkem: O – ty sladká bramboroTen, který zůstal nemluvnýMěsto v noci.

[poslech]Hana Hartman: Oh Sweet Potato

O, ty sladká bramboro – skladba Hany Hartmanové z roku 2012, která vznikla v produkci bruselského Silence Radio.Poetickou notu na chvilku vysřídáme uplně jinou zvukovou polohou, s níž ve stejném roce přišel bruselský zvukový umělec Yann Leguay [jan leže]. Všichni asi víme, co se stane, když vezmeme do ruky audio kabel vedoucí do zapnutého zesilovače a prstem se dotkneme středového kolíku… Uslyšíme brum. Když si s takovým dotýkáním budeme chvilku hrát, zjistíme, že ten brum je pokaždé jiný, že jsme dokonce schopni najít určité odstíny takového brumu v závislosti na typu, délce a poloze pohybu našeho prstu … zkrátka – uvědomíme se, že máme v ruce jakýsi zvláštní hudební nástroj, který funguje v interakci našeho těla, zesilovače a elektromagnetickým polem mezi nimi. Přesně to je svět, do nějž Yann Leguay [jan leže] vstupujue a v němž rozehrává svou krátkou zvukovou hru s názvem APHON.

Mikrofon je zbraň, mlýnek také.Mikrofon je zbraň a ten, kdo jej bere do ruky, bere často i moc. Co se stane, když zaútočíme přímo na zdroj signálu? Tentokrát opravdu mikrofon odstřihneme…

[poslech]Yann Leguay: Aphone

Aphone – skladba, kterou v roce 2012 zkomponova bruselský umělec Yann Leguay [jan leže].Poslední, nejdelší skladbou, kterou bych rád dnes vyslal do éteru, je zvuková kompozice amerického nestora akustických umění a radioartu zejména – je jím Gregory Whitehead.Gregory Whitehead vytvořil více než stovku rozhlasových her, zvukových esejů a podobných rádiových dobrodružství, která mu přinesla ocenění z Prix Europe, Prix Futura, Prix Italia a řady dalších mediálních událostí. Vždy s obdivem poslouchám díla, která s velikou lehkostí a milosrdenstvím potírají zatěžkané škatulky vyjetých dramaturgických představ. Gregory Whitehead to navíc dělá s noblesou a i tato dnešní osmiminutová kompozice vytvořená pro Silence Radio nás nenechává na pochybách ohledně jeho mistrovství lehce proplouvat uvtnitř naší fantazie, našich očekávání i předem vytvořených představ o tom, co je to rozhlasová hra, hudební skladba, zvuková litanie, instalace, rozhlasový feature … jaké další jiné pojmy bychom ještě mohli použít pro označení tohoto zamyšleného dílka, které je jako ulité pro ticho popůlnoční noci ….

Gregory Whitehead – In the End … ať se vám dobře poslouchá, to vám od srdce i od mikrofonu přeje Michal Rataj.

[poslech]