Automatky: Nosila smrtelně nemocné dítě a odmítla potrat. Dnes o zkušenosti přednáší

„Když jsem ve dvacátém týdnu přišla na ultrazvuk ke své gynekoložce, řekla mi, že nevidí hlavičku, a poslala mě na velký utlrazvuk do nemocnice. Nic jsem netušila a vzala jsem s sebou tehdy své dvě malé dcery, pro které jsem neměla hlídání,“ vzpomíná na osudovou chvíli Martina Dbalá. Doktor byl stručný, nechal odvést její děti na chodbu a stroze oznámil informaci o vážném zdravotním stavu ještě nenarozeného potomka. „Řekl mi, že potratím. V tu chvíli se mi vybavil film Mein Kleinest Kind německé porodní asistentky a dokumentaristky Katji Baumgarten a věděla jsem, že na interrupci jít nechci.“

Další kroky směřovaly z ordinace ven na chodbu plnou čekajících těhotných žen, které se staraly o její dcery. Martina se na místě sesypala. V nemocnici chyběla jakákoliv posttraumatická péče. Poté nasedla do auta a řídila centrem Prahy domů. Následovalo období deprese a vyjednávání s lékaři. Martina se rozhodla těhotenství předčasně neukončit a s dítětem prožít pár dalších měsíců. Nechtěla, aby dítě skončilo jako biologický odpad, a přála si mít pohřeb. Svou roli sehrála i její víra. Doktor se Martiny před oznámením diagnózy zeptal, jestli je věřící. Přestože je katolička, nepřipadalo jí to při jejím rozhodování důležité. Nejít na potrat pro ni bylo přirozené. „Šlo o to, že jsem nechtěla násilně ukončit život dítěte. A když mě těhotenství neohrožovalo na životě, rozhodovala jsem o tom jenom já, ne lékaři.“

Přestože se Martina rozhodla jít proti doporučení lékařů, většina z nich měla velké pochopení pro její požadavky. Na porodním sále dokonce slyšela větu: „Této paní splňte každé přání.“ A v průběhu těhotenství se Martina setkala i s lékařkou, která několik takových dětí odrodila ještě v dobách, kdy nebylo ultrazvukové vyšetření běžné. „Bála jsem se, že se na porodním sále zhroutím, paní doktorka mě však ujistila, že se to nestane,“ doplňuje Martina.

Porod, dítě, novorozenec|foto: Public domain

V katolických zemích se takto postižené děti rodí i dnes. Jejich rodiče jim na nevyvinutou lebku pletou čepičky nebo jim ji zakrývají plenami a dávají jim andělská jména, jako je Michael, Gabriel nebo třeba Anděla. Fotografie mrtvě narozených anencefalických dětí jsou dnes k nalezení na internetu, podobně jako fotky zemřelých dětí na náhrobcích starých hřbitovů.

Poslechněte si celé vyprávění Martiny Dbalé, která před osmi lety vědomě přivedla smrt do své rodiny a dnes o této zkušenosti s klidem přednáší.