Bourání s architekty, kteří rekonstruovali Tugendhat: Chtěli jsme vilu naučit dobře stárnout

6. duben 2017

„Vila Tugendhat je nejen významnou památkou, ale také tvůrčí ikonou. Bylo velmi těžké se zhostit obnovy, protože nešlo o běžnou renovaci nebo rekonstrukci,“ říká ve speciálním vydání Bourání Adama Gebriana Marek Tichý, jeden z trojice architektů, kteří měli v letech 2010 až 2012 na starost obnovu vily. 3. dubna odsud Radio Wave vysílalo spolu se slovenským Rádiem_FM, tématem společného programu bylo 25. výročí rozpadu ČSFR. Vila si samozřejmě ukořistila velký kus pozornosti sama pro sebe. V Bourání na její proměnu vzpomínali všichni tři architekti, kromě Marka Tichého také Ivan Wahla a Milan Rak.

Světově proslulá funkcionalistická budova v Brně byla dějištěm rozpadu Československa, podpisem jej ve vile Tugendhat stvrdili tehdejší premiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Význam vily ale tkví především v její umělecké hodnotě. Autorem rodinného domu pro brněnského podnikatele Fritze Tugendhata byl významný funkcionalistický architekt Ludwig Mies van der Rohe, který koncem třicátých let emigroval do USA a navrhl mimo jiné několik ikonických mrakodrapů.

„Při její rehabilitaci, jak jsme to nazvali, jsme neustále uvažovali nad tím, jak vrátit budově původní vzhled. Pořád jsme přemýšleli, jak to chtěl Ludwig Mies van der Rohe mít, a tak jsme to chtěli mít i my,“ říká Marek Tichý. „Není to bezduchá záležitost, očistit a odrhnout památku starou osmdesát let na její kořen a říci: tak tohle je Mies. To by totiž už nebyl Mies.“

Vila Tugendhat

Při renovaci vily se tým architektů snažil postupovat co nejopatrněji. Bylo potřeba vytvořit novou a unikátní metodiku. Nic, na co by se mohli při práci spolehnout, neexistovalo. „Snažili jsme se o to, aby se rehabilitace vily stala vzorovou pro další obdobné rekonstrukce. Museli jsme tu vilu do posledních detailů poznat, rozebrat si ji na dílky a ohmatat si to,“ vysvětluje Milan Rak. Zkušenosti pracovníků, kteří měli na starosti renovaci Müllerovy vily v Praze, byly přínosné jen do určité míry, problém byl v tom, že obnova pražské stavby se dělala s cílem vytvoření muzejního prostoru. Budoucí funkce Tugendhatovy vily byla při opravách neznámá.

Čtěte také

Vytvořit muzeum, nebo zanechat dům jeho původní funkci – pro rodinný život? Její autor počítal s druhou možností. Vila je ale natolik významnou památkou, že ji město Brno, částečně díky původní majitelce Gretě Tugendhat, zpřístupnilo veřejnosti. V roce 1968 vyslovila přání, aby bylo lidem dopřáno vidět uměleckou krásu domu, stejně jako ji mohla dříve obdivovat Tugendhatova rodina. „Je to rodinný dům. Teče tam ve vaně teplá voda, fungují tam kamna. Je to dům, do kterého můžete chodit jako do muzea, ale přitom zažít neopakovatelnou intimní atmosféru,“ říká Marek Tichý.

Renovace vily byla nutná kvůli problémům se statikou budovy. Část schodišťové zahradní terasy se sesouvala z kopce a způsobovala celkové napružení ocelové konstrukce směrem dolů. Vedlo to k tomu, že vázly pojezdy oken a všechno se nadměrně opotřebovávalo. „Dům byl postaven velmi originálně, ale bez potřebných zkušeností. Autor si nebyl schopen vyzkoušet, jak se bude chovat ocelový skelet. Neslo to s sebou problémy, které se projevily jednak na statice, ale také na tom, že na některých místech zatékalo. Nicméně na to, co si ten dům prožil, se nám dochovalo obrovské množství originálu, který bylo možné zachránit a následně prezentovat tak, že je to opět vila Tugendhat v plné kráse,“ říká Marek Tichý.

Sprcha ve vile Tugendhat

Při rekonstrukci si architekti museli poradit i s některými chybějícími informacemi o původním vzhledu vily. Bombardování Brna koncem druhé světové války přežilo jen jediné okno, které při rekonstrukci v osmdesátých letech rozbili restaurátoři. Nepřesná terminologie německých názvů skla také příliš nepomohla při pátrání po druhu, barvě a průhlednosti oken. „Měli jsme akorát fotografie. Věděli jsme, že sklo bylo osm milimetrů tlusté, z mistrových nákresů. Takže jsme si vzali fotografii, věděli jsme, že byla focená v květnu, podle stínu v devět hodin ráno. Dívali jsme se, jak je to sklo průhledné, a nakonec jsme dospěli k tomu, že bylo pravděpodobně leptané,“ vysvětluje Ivan Wahla. Poté, co sklo použili, se v domě našel střípek původního okna, který ve všech parametrech novému zasklení odpovídal. „Chtěli jsme hned od začátku naučit tu budovu stárnout. A ona stárne a stárne dobře. Tak, jak má,“ uzavírá Marek Tichý.

autoři: Adam Gebrian , maf
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.