Bourání s Petrem Pelčákem: Z architekta se stal nepřítel společnosti

Petr Pelčák stál při zrodu spolku Obecní dům. Tato skupina architektů se dala dohromady při studiu v Brně. „Dnes jsou to opravdu výborní profesionálové. Lidé jako Aleš Burian, Michal Říčný, Petr Hrůša a další. Věděli jsme, že škola nás neučí to, co bychom chtěli. Začali jsme si organizovat výuku sami a zvali jsme tehdy zakázané architekty k přednáškám. Studovali jsme architekturu jaksi soukromě,“ vzpomíná. V rozhovoru s Adamem Gebrianem hovořil především o tom, jaké další změny architektura u nás prodělala a jakým způsobem se na ni podepsala doba.

„Cítím jednu velkou změnu, a sice to, že se z profese architekta stal nepřítel společnosti. Profese získala velmi negativní nátisk. Když mi bylo třicet a o práci jsem toho příliš nevěděl, společnost mě respektovala daleko víc než teď, když za sebou mám desítky let zkušeností. Je to pro mě velmi frustrující,“ hodnotí architekt Petr Pelčák společenský posun v přístupu k jeho profesi. Podle něj tato změna souvisí s politickou atmosférou. „Část lidí, která zažila komunistickou diktaturu, se momentálně dostává do méně produktivního věku. V posledních letech neustále roste aktivismus všeho druhu, který brání stavění a nechce změnu. Developer se stal symbolem nepřítele. My s nimi spolupracujeme, a možná právě proto jsme tak vnímáni taky,“ říká Pelčák.

„Snažit se v této zemi dělat architekturu je složité a dobrodružné. Nemáme žádnou specializaci, protože u nás si architekt nemůže moc vybírat. Nejčastěji děláme obytné a administrativní budovy. Už přes třicet let,“ představuje Petr Pelčák činnost své architektonické kanceláře, která čítá přibližně pětadvacet lidí. „Architektonická práce se nedá plánovat. Po krizi v roce 2008 developeři příliš neví, co chtějí, v důsledku byrokratizace stavění čím dál častěji mění svá zadání. Je stále složitější postavit dům, protože projekty trvají dlouho a je tam mnoho prostojů, se kterými nikdo nepočítá. Termíny díky atmosféře kloužou o roky. To je to dobrodružství. Čím jsem starší, tím více mi to připadá jako chyba než jako výhoda,“ vysvětluje dojem ze současné atmosféry.

Ve dvacátých a třicátých letech se emancipovala nová společnost. „Češi se dostávali k moci a k penězům a chtěli ukázat světu, že jsou nový, kulturní a progresivní národ. Proto si tenkrát vybrali funkcionalismus, modernu. Dnes je česká společnost jiná. Tenkrát tvořili třicet procent obyvatelstva Československa Němci. Dnes už tady bydlí úplně jiný národ než před druhou světovou válkou,“ říká skepticky Petr Pelčák a zamýšlí se také nad změnami v oblastech tehdejších Sudet, kde před válkou žili špičkoví architekti. Stavěl tam například i Josef Hoffman, významný vídeňský architekt. Dnes jsou to území, kam noha architekta nevstoupila desetiletí. V tomto ohledu jsme podle Pelčáka nekulturní společností, která zatím nemůže v evropské architektuře hrát roli.

Architektonická firma Petra Pelčáka nedávno vyhrála soutěž na stavbu univerzitní budovy v Ústí nad Labem, které se v oblasti tehdejších Sudet nachází. „Já jsu z Brna, což bylo v roce 1938 z třiceti procent německé město, ještě v roce 1910 dokonce ze sedmdesáti – pak se k Brnu připojilo jedenadvacet českých vesnic, aby se tam mohla vůbec postavit radnice. Sám jsem se tedy narodil ve městě, které bylo vytvořeno převážně německou společností. Ústí nad Labem bylo skoro stoprocentně německé. Bývalo to krásné město na krásné řece. Bohužel se obyvatelstvo úplně proměnilo a přišli tam lidé, kteří k tomu neměli vůbec žádný vztah. Dnes je Ústí zničené více než jiná česká města.“

Petr Pelčák - Obytný soubor pod Palackého vrchem, 2008-2010|foto: Filip Šlapal

Petr Pelčák dodnes udržuje kontakt s Rakouskem, kde hned po převratu strávil rok na praxi. Obdivoval nositele velkých architektonických jmen šedesátých let, jakými jsou Hans Hollein, Gustav Peichl nebo Anton Schweighofer. „Rádi nás pozorovali. Dobře věděli o české moderně a funkcionalismu, jezdili sem často se studenty, my jsme je tady provázeli. Vídeň tenkrát byla vynikající v tom, jakou kvalitu dokázala dát té každodenní, normální architektuře,“ říká Pelčák. To je podle něj pryč. Nová generace mladých vídeňských architektů se podle něj snaží být za každou cenu extravagantní a světová a tím popírá generaci předchozí. „Chtěli jsme se vždycky učit u lidí, jako je Adolf Krischanitz a Heinz Tesar, to byli báječní architekti. Tehdy to nebylo možné. Ta dnešní touha po extravaganci Rakousko strhla do průměru a zpřetrhala to, o co se tato generace snažila,“ říká Pelčák.

Jeho vlastní stavby se vyznačují důrazem na kvalitu provedení, detail a řemeslo. „Řemeslo je dnes průmyslovou výrobou vyřazováno a je nesmírně drahou záležitostí, to se děje všude v Evropě. U nás řemeslná výroba zmizela na přelomu padesátých a šedesátých let zprůmyslněním stavebnictví a prefabrikace. Po roce devadesát jsme do nové společnosti vcházeli bez řemesel. Někteří se museli vychovat z nuly, takže dnes je to daleko lepší než v devadesátých letech,“ vysvětluje současnou situaci Petr Pelčák. Architektura je podle něj vždy obrazem společnosti, ve které vzniká. Proto se sám snaží být realistou a v návrzích stát pevnýma nohama na zemi. „Nechci dělat stavby, které nejdou postavit. Pokud limity jsou, respektuji je. Architektura je službou společnosti. Je velmi důležité, aby vytvářela díla, která fungují a která zároveň vydrží v čase. Měla by být srozumitelná a platná. Srozumitelnost znamená, že individuální prvek vyčuhuje co nejméně. Každá stavba je postavená myšlenka, která musí být srozumitelná i někomu jinému než tvůrci.“