Zohýbané fejetony: Život se nedá vykoupit zpět

Melu se pod raftem jak v bubnu pračky. Tupý náraz do helmy o skálu, pak další – slyším zvonění. Copak mě nikdo nevidí? Jsou snad všichni ve vodě? Když se moje bubliny smísí s těmi kolem uvědomím si, že mám oči vytřeštěné do podvodního přítmí a pokus o výkřik je nemilosrdně utlumen mokrou masou. Strašně se mi nechce polknout, chci nahoru, na vzduch... |

Stalo se to už dávno, v jedné soutěsce daleko od civilizace. Tenkrát jsme byli nadšení a odvážní a... pramálo zkušení. Výsledkem bylo pár zlámaných žeber, povodeň v plicích a pár dní strach i z kapky u nosu. Tenkrát jsme měli z pekla štěstí.

Celkem úspěšně se řadíme na přední příčky statistiky „outdoorových“ úmrtí. Není to pěkné pomyšlení, ale člověk si to nemůže jenom přečíst a odložit noviny.
Ono když třeba člověk spadne s postele a zlomí si vaz, pak je to smůla. Není ale neobvyklé, že svoje životy ohrožujeme z hlouposti. Alespoň u nás to tak tenkrát bylo. Něco jsme na cestě úzkým koridorem, na jehož konci byl vidět cíl, vynechali, přeskočili. Asi jako když jablko spadne ze stromu dřív než uzraje. Nějak jsme nemysleli na to, že vítr který čistí vzduch umí také zvedat prach.

Ono nemá cenu počítat, kolik sluncí nás připeklo, kolik dešťů zalilo. Pořád jich bude málo, pořád se budeme mít co učit. Ti, co si o sobě myslí, že jsou nejlepšími kousky masa, obyčejně pod nožem za nic nestojí. Kolik životů zemřelo v lidech horlivých, kolik doušků čerstvého vzduchu, kolik kroků po horách, kolik rozhledů ztratili už lidé pro pouhé papírové vědění. Chybu může udělat každý, ale jen trpělivému a rozumnému se nepřihodí nic mimo očekávání.

Obyčejně se nám zdá, že dovedeme víc, než dovedeme. Přeceňujeme se. Myslíme si, jak už se v sobě vyznáme a jak máme přírodu v malíčku. A pak jsme zaskočeni tím, jak málo vidoucí byly naše oči. Je záviděníhodné, když se popelář stane prezidentem. Ale nebude to asi žádná výhra, jestli byl popelářem ještě včera. Nadšení je vůbec úžasná věc. Ale pro jakýkoliv počin samo nestačí, ještě je třeba moci a umět. I „tam za dveřmi“ život záleží na dodržování pravidel stejně jako v každé jiné hře. Tahle se hraje co svět světem stojí, jenom je trochu složitější. Aktéry je spolu s námi všechno kolem a neviditelný rozhodčí nepřehlédne jedinou chybu, nic neodpustí a nepřimhouří oko, když fixlujeme. Kdo zná a hraje dobře je odměněn, špatná hra může znamenat konec. Všechny plusy a minusy, které cestou nasbíráme nám pomáhají pochopit pravidla této vysoké hry mezi zákony přírody a vůli člověka. Věřím, že příroda nám nechce ublížit. Ona jenom doufá, že budeme hrát dobře.

Autorka je redaktorkou serveru Outdoorguide (www.outdoorguide.cz)