Zohýbané fejetony: O splněném snu

Domorodci mi věnovali vak s kokosovým olejem (drží kůži pohromadě – slunce ji nevysouší a mořská voda na ní neulpívá), popřáli štěstí, varovali před žraloky, a slíbili, že mě po určené době vyzvednou.

S vědomím, že na ostrově nežijí žádní domorodci, jsem se oddávala „robinsoniádě“ plnými doušky. Fascinovala mě nová zkušenost primitivnosti, s jakou se odvíjel každý den. Neřešila jsem oblečení, zrcadlo ani konvence, jen základní otázky přežití. Po patnácti dnech jsem zaznamenala změnu. Začala jsem srovnávat, vzpomínat a stýskat si.

Do říše pohádek jsem brzy odkázala blankytnou modř oblohy. Vzduch tu měl zcela zvláštně mléčné zbarvení, z části dílem vysoké vlhkosti a též dílem vysoko se vznášejícího kouře mýceného hořícího pralesa na pobřeží. Bělavé až zelenkavé zakalení bylo tak silné, že jsem vzpomínala každý podvečer na průzračnost nebe po bouřce u nás na vsi, či na jasné dny v podzimních Krkonoších.

V hustém, i za bílého dne zešeřelém pralese upomenuly mě vždy cikády svým zesíleným cvrkotem, že je na čase vrátit se do tábora, neboť ve čtvrthodině poté zaplavila les i stezku tma, a znemožnila další postup. Noc přinášela toužebné ochlazení, ne sice značné, ale dosti dlouhé. Jestliže třináct hodin tmy bylo lákavou předzvěstí dlouhého spánku, skutečnost byla taková, že od tří hodin už jsem nedočkavě očekávala ráno. S jakou touhou jsem vzpomínala na velebné ticho noci našich hvozdů. Zvuky pralesa, jakkoliv se zdají exotické, rozhodně nelze považovat za ukolébavku. V reálu jsou spíše děsivé.

Jen zřídkakdy jsem měla možnost obdivovat se kráse noční oblohy, neboť nebe bylo kalné, i když zcela bez mraků. Když se mi pak občas ukázaly hvězdy, bylo mi jako většině upřímných cestovatelů: souhvězdí severních zeměpisných šířek jsou mnohem zářivější a krásnější. O jemném srpku měsíce či tajuplném zodiakálním světle si ve vlhkých rovníkových tropech může jeden jenom nechat zdát. První ranní hodina v tropech má ovšem kouzlo, na které se nedá zapomenout. Okraj slunce se vynoří tak náhle jako večer zapadl. Ptáci začnou poletovat, papoušci pronikavě křičet, opice žvatlat a nádherní motýli rozloží svá křídla v oživující lázni slunečního světla.
V rovníkové oblasti, jenž má po celý rok dostatek vláhy, je růst rostlin silnější a vegetace rozmanitější než kdekoli na světě. A přece je vidět v pralese jen málo pestrých květů. Naše louky, pastviny a stráně mají mnohem hezčí paletu barev.
V zeleném šeru a hloubce dálek strádala i moje psyché. Bylo mi jasné, že tenhle sen nepatří k těm sladkým.

Přemítám o jejich podstatě. Mají nás naladit na správný směr, ukázat, že jsme šlápli vedle, nebo jenom stimulovat? Neměly by sny přeci jenom zůstat nenaplněné? Třeba se zdají jen pro vyvážení reality…? Necítila bych se lépe „jen“ v toužebném očekávání až jednou…?

Pohled z letadla na Starý kontinent ve mně vyvolal vlnu dojetí. Jakkoliv jsem byla ze svého snu rozladěná a tak nějak nenaplněná, ten moment všechno rázem změnil. Že umím najít vodu v džungli…OK, to se hodí. Že při konání potřeby si v pralese rozhodně nesmím zadřepnout, to je jistě pro daný moment důležité vědět. Ale kam patřím, je poznání rozhodně důležitější. A možná právě pro tyto chvíle je třeba sny prožívat.

Autorka je redaktorkou serveru Outdoorguide (www.outdoorguide.cz)