Klára Vacková: V ugandském slumu jsem se bála míň než v Praze na Žižkově

Klára Vacková má z Afriky velmi silné zážitky. Při stáži v projektu GLEN – na který odjela dva měsíce po své svatbě – se podílela na vzdělávání dívek ze slumu a vytvářela web místní neziskovky Somero.

Před svým odjezdem absolvovala africká politologická studia, ale s některými aspekty africké reality vám akademické vzdělání na místě nepomůže... Klára se setkala s násilím na ulici, když před jejíma očima utloukli lidé zloděje k smrti. „Sedíte a čekáte, až to přejde. Rozhodně jsem se ale nedívala,“ vypráví o své bezmoci. Střetla se ale taky s paradoxy sexuální výchovy rozvojové africké země nebo s mimořádnou místní pověstí německé kancléřky Angely Merkelové. V Ugandě se naučila neodsuzovat jiné kultury a nesrovnávat okamžitě místní přístup k věcem s nějakým správným evropským. „Nemám přece právo zasahovat do cizí kultury v tom smyslu, že bych měla lidem říkat, co je správné,“ říká. O jejích zážitcích si můžete přečíst taky na webu www.klaravackova.cz.

„Strašně se bojím hadů. Když jsem do Ugandy přiletěla, všechno jsem v hostelu prolezla, abych se ujistila, že tam nejsou hadi. Tři měsíce jsem pak žádného neviděla. Až užovku po návratu do Česka, u rybníka,“ směje se Klára Vacková. Kromě života ve slumu stihla i cestování po Ugandě. „Lidé mi říkali, do národních parků jeď, slyšeli jsme, že to tam je krásné,“ usmívá se. „Sami tam totiž nikdy nebyli, je to svět pro turisty.“ Například národní park Lake Mburo je jeden z deseti ugandských národních parků a je v něm možné podniknout pěší safari a vidět hrochy.

Kampala v Ugandě|foto: Slum Dwellers International