Čelisti: Cesta slepých ještěrů

Obavy ze ztráty flow zažehnalo téměř desetiminutové síření s Omarem Souleymanem, který vykřikoval svoje svatební refrény do novinkového bloku. Abrazivní pasta myšlenek naplno osmirkovala éter v prvním vstupu, v němž si Dan vyšlápl na loutkový film Malá z rybárny, kde ryby Balej… no, spíš nebalej. Značně leklý výsledek šestileté snahy trpí tím, že je nešťastně o ničem a pro nikoho.

Nic podobného neplatí o Slepé, debutu scenáristy Eskila Vogta, který je naopak suverénním intimním dramatem o ženě, která nevidí, a o slepých skvrnách fantazie a partnerských vztahů. Výtečně zrežírovaný, sestřihaný i zahraný snímek je dalším svědectvím toho, že Skandinávie se filmově probouzí a vitální témata nachází v těch nejintimnějších a nejobyčejnějších věcech.

Závěr musel nutně patřit něčemu velkému, zubatému a šupinatému. Jurský svět představuje návrat do našeho (kdysi) milovaného světa, který si pamatujeme z časů, kdy jsme byli ještě jurové. Dnes, coby zasloužilé jurské fosilie, už jen se slzou v oku vzpomínáme na nápaditost a preciznost Stevena Spielberga. Nový přírůstek do série naštěstí v mnoha ohledech příjemnou materiálnost Jurského parku evokuje, a i když občas padá do osidel žánrového megalomanství, pořád má dost nadhledu, aby si ho člověk užil.

Vzhledem k tomu, že jsme z dojení ještěrů vyčerpáni, budeme se už do konce roku pouze reprízovat.