Čelisti: Dvojitá šarvátka o Planetu opic

Po dvojité porci novinek z filmového světa, které mohou sloužit jako instruktáž, jak nevystavět rozhlasový vstup, sestupujeme do časů americké občanské války. Nečekejte ale bodáky a vřavu. Remake klasiky Oklamaný z roku 1971 potěší příznivce feministické perspektivy, jižanské elegance, mladých dívek, a především vášnivé mykology. Trochu horší to bude s těmi, kteří od filmu žádají něco víc než jen standardně odvyprávěnou historku s jízlivým podtextem. Sofia Coppolová znovu působí dojmem režisérky, která marně hledá smysluplný námět.

Se smysluplností má problém i nepolapitelný francouzský fantom Francois Ozon, jenž se po černobílém melodramatu z počátku 20. století Franz rozhodl penetrovat teritorium surreálných psychoerotických žánrových bludišť, na kterém neohroženě vládnou Lynch, Cronenberg či Verhoeven. Bohužel sžíravosti mistrů Dvojitý milenec nedosahuje ani náhodou, a to i přesto, že v něm exceluje Marine Vacth, žena, o níž sníme i za bílého dne.

A jak jinak skončit, než koncem? Planeta opic patří k největším překvapením posledních let. Původně marginální remake se prosadil mezi výrazné a invenční blockbustery, což finále Válka o planetu opic potvrzuje přinejmenším v první hodině. Pomalá, ztišená, brilantně nasnímaná cesta za pomstou patří k velkým zážitkům, bohužel film se skrze ni nedobere k potřebně závažné koncovce. Kolem poloviny spíš lehce usne a nevzbudí ho ani časté vpády deus ex machina na scénu. Tým kolem režiséra Matta Reevese tak propásl obří šanci a z války je spíš nahodilá šarvátka. Přinejmenším po trikové stránce jde o malou, ale zásadní revoluci. Polidštění opice skrze stroj se vydařilo.

Rozhodně víc než v našem případě…