Čelisti požírají Cannes 10: Čas žít, čas umírat ― The Assassin
Dlouhých sedm let pracoval jeden z nejvýznamnějších tvůrců tzv. Tchajwanské nové vlny – geniální režisér Hou Hsiao-hsien – na svém novém snímku The Assassin, v němž se vůbec poprvé noří do tajů bojového umění. Přestože nám do zkompletování canneské soutěže ještě pár titulů zbývá, můžeme směle prohlásit, že vhodnějšího kandidáta na cenu za režii už tu nejspíš neobjevíme. Houova vizionářská, neokázale abstraktní filmová báseň totiž svými formálními kvalitami předčí drtivou většinu všeho, co jste kdy v životě na plátně viděli.
Tchajwanský tvůrce, který spolu se svým kolegou Tsai Ming-liangem v posledních třech dekádách znovuobjevil a redefinoval význam dlouhého záběru, si do prostého a zároveň enigmatického vyprávění zasazeného do 9. století vypůjčil atributy žánru wuxia (tedy čínského ekvivalentu středověkého rytířského eposu s prvky fantasy) a ve vší skromnosti je převrátil naruby. Čínský potulný šermíř-zabiják má podobu nádherné ženy (režisérova múza Shu Qi), jejíž tvář ale nikdy neuvidíme v detailu: režisérovým klíčem k celému příběhu je totiž distance; vzdálenost kamery od předmětů i postav, díky níž může Hou rozehrát svou fantastickou partii s mizanscénou.
Momenty akce a nezbytné využití bojových umění wu-šu tu nikdy neskýtají klasické divácké potěšení: fungují spíš jako strohý rytmický prvek, v jehož rámci hrdinka Yinniang zabíjí stejným stylem, jakým Hou natáčí ― ladně a úsporně, překvapivě a koncentrovaně, bez jediného zbytečného pohybu. Jeho neuvěřitelné barevné kompozice, omračující krásu scén v plenéru evokující dobové čínské malby a precizní práci s prostorem v interiérech pak ještě umocňují důmyslné proměny samotného formátu. Černobílý prolog je (stejně jako maďarský soutěžní film Saulův syn) snímán v akademickém ořezu 1,33 : 1, následně se ale koncepčně rozšiřuje na klasický širokoúhlý formát (1,85 : 1) – v kombinaci s dokonale plastickým zvukem a jemným perkusivním soundtrackem Lima Gionga jde o vpravdě nadsmyslový zážitek.
Až pedantsky přesná rekonstrukce dobových kostýmů i reálií na sklonku vlády dynastie Tang tu je díky nekonvenčně vystavěnému scénáři (některé informace se k nám dostávají v repeticích a z různých úhlů, jiné jsou ponechány v náznacích) navíc obohacena o prvky mytologie i četné dobové kontexty. U Houa tak opět vítězí vnitřní pravdivost nad účelovostí, tichá tenze nad hlukem a vřavou, plynutí a trvání nad spěchem a přímočarým efektem ― nejdůležitější je nechat věci, aby se „samy staly“.
Houův film je ze všeho nejvíc blížencem poezie: každý jeho záběr se „čte“ jako verš básně, jejíž významy jsou (stejně jako režisérovy obrazy) zakryty jemným mračnem nenápadně vlajících závojů. Pokud bychom přijali autorovu představu filmu jako řeky, je zcela zřetelné, že více než zdroj toku nebo její vyústění ho zajímá její rychlost, jednotlivé zákruty, meandry a víry. Navzdory své významové rozvolněnosti však The Assassin svébytně završuje dominantní téma letošního festivalu: Hou Hsiao-hsien je totiž podle svých vlastních slov tvůrce, který stojí vždy na straně žen. A z jeho nového fenomenálního snímku je to znát.
Po zhlédnutí filmu #TheValleyOfLove, v němž chodí Gerard Depardieu převážně do půl těla, ztratila naše soutěž o Zlaté sele smysl #SeleSelat
— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) May 22, 2015Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
