Čelisti požírají Cannes 11: Chronické utrpení ve světě lidských Humrů

25. květen 2015

Zážitek, jakým je návštěva nejslavnějšího filmového festivalu, se hodí zakončit vesele, proto v pátek večer v „black tie“ overalu vyrážíme na slavnostní premiéru filmu o paliativní péči.

Mexičan Michel Franco, který mimochodem vypadá jako nemanželský syn Leváka Boba a Boba Dylana, patří ke zdejším odchovancům, vždyť už svým druhým filmem Lucía, a co pak ovládl sekci Un Certain Regard. Chronic byl jednou z pozdních akvizic hlavní soutěže a nutno říct, že pokud tu vedle Saulova syna někdo důkladně prověřil nervové soustavy diváků, byl to právě tenhle pozorovatelský snímek o muži, který pracuje v těsné blízkosti chronického utrpení a blížící se smrti.

Chronic podtrhuje pozoruhodnou pestrost letošní soutěže, která nabídla nejen bohatou paletu žánrů, ale především celou řadu odlišných režijních metod. Franco nezapře svoji příslušnost k mexické nové vlně (Reygadas, Escalante, Eimbcke) – film charakterizuje uměřená, distancovaná a metodická režie, úsporné statické rámy kamery, steadicamové jízdy, eliptické vyprávění a maximálně tlumené herecké výkony, kterým dominuje skvostná fyzická inkarnace Tima Rotha do starostlivého ošetřovatele Davida, jehož oddanost umírajícím hraničí s nezdravou posedlostí.

Film v řadě dlouhých výjevů zachycuje rutinu paliativní péče, ambient utrpení a chátrajících lidských těl, výkřiků, vzdechů i bizarně humorných okamžiků, které se odehrávají v interiérech, kde dodýchávají na smrt nemocní pacienti. Enormně nepříjemných 90 minut nabízí šokující otevřenost, kterou na rozdíl od Hanekeho Lásky nic nezměkčuje a neestetizuje. „Rozčílený mladý muž“ Franco (snad to můžu napsat o někom, komu je 38) chce komisně zobrazit to, co denně vytěsňujeme. Jedinou výraznou vadou Chronicu je tragicky nepovedený závěr, jehož prvoplánový šokující potenciál vrhá stín na celý film a budí nepříjemnou otázku, s jakou motivací Mexičan vlastně podobné téma zvolil. Posledních pár vteřin by ale nemělo nijak zakrýt fakt, že Chronic je jedním z mála snímků, které se nebojí bez mrknutí oka hledět do šedé zóny společnosti.

Soutěž tak nakonec dává za pravdu prezidentovi festivalu Thierrymu Fremauxovi, že Cannes chce nacházet nová místa na mapě. Tedy, skutečným objevem je v ní jen Maďar László Nemes, ale onou neprobádanou zemí může být přestup dosud čistě „národních“ tvůrců do filmové extraligy hvězd a vyšších rozpočtů. Ztělesněním tohoto trendu je bezesporu řecký podivín Yorgos Lanthimos, jehož třaskavá alegorie rodiny a společnosti Špičák patří k vlajkovým lodím řecké divné vlny i mladé evropské kinematografie období krize.

Letos uvádí Řek v soutěži snímek Humr, který je postavený na typicky výstřední premise (dystopie, kde je zakázáno být single, takže lidé jezdí do zvláštního hotelu, ve kterém si za 45 dní musí najít partnera, jinak budou proměněni ve zvíře dle vlastního výběru), ale namísto málo známých řeckých tváří je film obsazený britskými hvězdami. Je milým překvapením, že řecký „kastrátor“ herců neslevil ze svých nároků. Colina Farrella proměnil v poddajného obtloustlého asociála, Bena Whishawa nechává tlouct hlavou o stůl, Johna C. Reillyho padat ve zpomaleném záběru v hustém lese do křoví a všechny hrát v odosobněně mechanickém duchu, který koresponduje s režisérovým zaujetím pro nesmyslné všední rituály, bizarní manipulace, falešnost pohybu, gest i řeči.

Humr je další z Lanthimosových alegorií, které pokřivením a zveličením obecně přijímaných pravidel poukazují na absurditu existence, nahodilost pravidel, nepřirozenost komunity a tentokrát výrazně i na násilí, které provází milostný vztah. Film navzdory mezinárodní koprodukci, hvězdnému obsazení i vyššímu rozpočtu stále obsedantně lpí na „schmutzig“ vizuálu, obsedantní práci s vykloubenou hudbou a rytmem (Šostakovič, Schnittke, ale i zprzněný Nick Cave) a šílených tanečních choreografiích.

Jeho nepřítelem tak nakonec není Lanthimosův přechod do velkého světa, ale spíš režisérova vlastní fantazie. Tu sice i nadále dovede Yorgos s dvorním scenáristou Efthymisem Filippouem přetavit do sledu originálních a prudce cynických gagů, ale film jako celek se jim za dvě hodiny stihne rozklížit pod rukama v nevyrovnané pásmo (často skvělých) absurdit. Řecký Méďa Béďa Lanthimos nicméně i nadále patří mezi naše oblíbence, protože ve svých filmech vidí to, co ostatní vidět buď nechtějí, nebo nedovedou. Koneckonců v tomto ohledu si s Michelem Francem můžou podat ruce.

Uprostřed balení a komprese smokingů do kufrů naposledy zdravíme z Cannes, děkujeme za pozornost a samozřejmě srdečně zveme k závěrečnému pondělnímu blogu, v němž předáme ceny vítězům a gothaj poraženým...

autor: Vít Schmarc
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.